"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Kořeny

15. dubna 2017 v 17:40 | Flavia
Po relativně klidném půlstoletí se ve spánku zatuhlá Evropa
začíná probouzet. Konflikty, do dneška bezpečně vzdálené a pro člověka žijícího
na starém kontinentu bezvýznamné jako mouchy poletující po pokoji, se začínají
nebezpečně přibližovat k hlavě spáče. Nutí ho se ohánět, mávat kolem sebe
rukama. Zmatkuje. A místo hledání důvodu přerušení svého spánku a vyřešení
problému zaplácnutím obtížného hmyzu se chová zcela iracionálně. Nadává na
všechna zvířata včetně domácích a užitečných. Hlasitě křičí o nutnosti odsunutí
vší fauny z jeho okolí a zapomíná, že med na chlebu, jenž zakusuje
k snídani i mléko, kterým sousta zapíjí, jsou na stole jen díky zvířectvu.
Při pohledu na dnešní společnost se nabízí srovnání
s řečenou bajkou. I my kritizujeme v poslední době masy původem
z Blízkého východu bez uvědomění si skutečnosti, že právě odtud pochází
naše kultura. Brojíme proti muslimům, židům, křesťanům a ve jménu humanistické
společnosti žádáme jejich odsun a potrestání.
Jistě, není možno tolerovat násilí a to, co s ním
souvisí. Ale neměli bychom místo nejistého tápání při hledání jejich řešení
spíše hledat jeho kořeny? Co vede k tomu, že se ataky na demokracii stávají
stále častějšími?
Jak vypadá zlo pohádkové, čisté a dobrem nezkalené můžeme
vidět v pohádkových knížkách. Ale není ono zlo i v nás? Zamysleme se nad touto navenek pobuřující otázkou.
Nespočívá přece výzva onoho moderního člověka, za kterého se považujeme, právě
v sundání růžových či černých brýlí a rozpoznání nečernobílého světa?
Asertivita. Slovo často skloňované ve všech sedmi a snad i
více pádech. Je ale skutečně takovým požehnáním, jak je nám podsouváno?
"Musíš se umět
prosadit. Naučit se říkat ne. Nehasit, co tě nepálí. Nebrat si práci domů.
Uspokojit své potřeby. Užívat si života. Nebát se jít přes mrtvoly.
Neprohrávat."
Když to zvládneš, prožiješ svá léta naplněně, křičí na nás
ze všech stran. Ale pozastavme se u toho na chvíli. Ořežme-li slibně znějící
fráze až na kost, získáme jednoduché, brutálně znějící tvrzení. Prosaď se na
úkor ostatních a nakrm své ego. Budiž
nám útěchou, že myšlenky na osobní prospěch provází lidstvo během celých dějin.
"Přes překážky ke hvězdám" nebo Nietzeho
"übermensch" toho budiž důkazem. Zda
je vůbec možné dosáhnout sobectvím, popřením soucitu, zneužíváním bližních,
manipulací a lhaním něčeho tak křehkého a jemného jako je lidské štěstí, to
ponechme povolanějším, psychiatrům a teologům.
Pokusme se uchopit asertivitu jako možnou příčinu dnešních
problémů lidstva. Každý z nás se (většinou) skrytě považuje za
nejhodnotnějšího jedince. Postupem času se tato zvláštní vlastnost (nazývejme
ji pro zjednodušení syndromem nejlepšího) přenáší i na naše potomky. Ale pokud
budeme na tomto principu chtít vybudovat společnost, musíme počítat s tím, že
nebude stát na zdravých základech. Skupina egoistů nikdy nevytvoří funkční
kolektiv.
 Aby bylo jasno, nic
nenamítám proti ideálu zdravě sebevědomého jedince, který umí hledat kompromis
a je si vědom vlastní ceny. Ale člověk je tvor křehký, snadno sklouzávající
k extrémům. Snad proto se stále častěji užívá lidství v nás jako
prostředku, nikoli účelu. Je snazší překřičet slabý hlas než přizpůsobit svou
hlasitost tak, aby vynikly oba. A tak od neškodného sdělení svého názoru
sklouzáváme k prosazování se. A prosazování se je vždy na něčí úkor.
 

Víme vše, totiž že nevíme (skoro) nic aneb o hledání pravdy v 21. století

15. dubna 2017 v 17:35 | Flavia |  Myslím...
Práce, jež byla zaslána do soutěže Cena Bronislavy Müllerové
(http://www.vnjh.cz/cena-bronislavy-muellerove/vyhlaseni/)

Slovem roku 2016 bylo 9. prosince prohlášeno v Německu přídavné jméno "postfaktisch"1 , jímž je označována společnost, ve které se význam tvrzení neodvíjí od jejich pravdivosti. Pravdivostní hodnota argumentů přestává být důležitá, lidé se řídí stále častěji pocity a emocemi2 . Tradiční autority jsou obviňovány z propagandy a manipulace a lidé se od nich odvrací ke konspiračním teoriím. Dostali jsme se do vývojového stádia, ve kterém "víme vše, totiž že nevíme (skoro) nic".
Sen francouzských revolucionářů o dostupnosti vzdělání pro všechny je dávno naplněn a rovnost příležitostí je v moderním světě (pomiňme nyní totalitní státy) zaručena. Navzdory tomu dosud nemůžeme říci, že díky tomu definitivně rozumíme světu. Naše poznání stále není úplné: čím hlouběji se dostáváme pod povrch, tím více záhad vystupuje. Svět je natolik složitý, že ho věda nedokáže vysvětlit. Toho řada subjektů využívá a zanáší ho úmyslně informačním šumem, který jim má přinést prospěch. A tak stále potřebujeme někoho, kdo by rozhodl, co je pravda a co lež. Oproti dobám minulým je tu jeden rozdíl. Soudcem jsme si tentokráte my sami.
V dvacátém prvním století je člověk poprvé v dějinách plně zodpovědný za své činy, za své volby. Má právo řídit se vlastním rozumem. Sám si vybírá to podstatné, sám určuje, co chce a nechce slyšet. Jde, kam touží jít, a volí si směr. Může se svobodně nadechnout i zadržet dech. Poznávat, jaké to je žít. Znát svět a především sám sebe. Pochopit, proč říznutí se o ostrou trávu bolí, a poučit se z toho. Nepřijímat pouze dogmata vyřčená někým povolanějším. To nesmíš, to musíš. Celá letitá tíha "otročení" společnosti, onoho dospívání pod přísným rodičem, jehož roli hrála v minulosti společenská a náboženská pravidla, to vše je pryč. Společnost dospěla. Ale stejně jako u adolescence jedince není ani přerod společenství záležitostí jedné noci.
Dítě při svém zrání přejímá vzorce chování od svých bližních. Učí se rozpoznat, co je dobré a vhodné následování a co je pouhý omyl, slepá ulička. Často má navíc cestu umetenou radami a příklady rodičů. Ale český národ se teprve před dvaceti sedmi lety ocitl z ničeho nic ve stavu demokracie, kterou zažil dříve ve své historii jen letmo a krátce. Oproti státům Západu mu byla odepřena možnost dospívat pozvolně. Prožít si pubertu, vzpírat se názorům zkušenějších, chovat se nerozumně. Jenže pokud přeskočíme celou pasáž adolescence, dostáváme se do situace, ve které si má dítě-společnost (za kterou bylo dosud vše rozhodováno shora) řešit své záležitosti zcela samo. Ovšem, metoda učení se "hozením do studené vody", která byla v tomto případě praktikována, bývá poměrně účinná. Nicméně bývá provázena řadou vedlejších příznaků. U lidí koktáním, zadrháváním se či samovolným únikem moči, u společenství pak zmateností, napoleonským komplexem a všudypřítomnou "blbou náladou".
Moderní svět nabízí takovému zmatenému jedinci odpověď "na vše". Se vznikem internetu a rozvojem sociálního života "na síti" je mnohem snazší najít zdroje informací. Nic však nevíme o pravdivostní hodnotě poskytovaných tvrzení. Problémem vyvstávajícím z práva svobodného vyjadřování se je však stále vzrůstající počet (v názorech lišících se) pramenů. K čemu je, že na nás po zadání otázky Co je to pravda? 3 Google vychrlí za setinu vteřiny dva miliony odkazů, ale každý z nich tvrdí něco jiného? Čemu můžeme věřit? A odpověď se opět naskýtá sama. Věříme tomu, čemu věřit chceme.
"Lidé se obecně spíše vyhýbají nesouhlasným informacím, zatímco aktivně vyhledávají ty, které potvrzují jejich původní postoje v tzv. selektivním vystavení (selective exposure). Efektem těchto zkreslení je podle Lodge a Tabera posilování původních postojů a jejich polarizace." 4
Zůstaňme ještě na chvíli u přirovnání společnosti k dítěti. Ve školním (a ještě mladším) věku si můžeme dovolit hrát si jen s těmi, které máme rádi. S kamarády. Parta, kterou nic na světě nerozdělí, která si slíbila přátelství až za hrob, kterou spojovala nenávist k nespravedlivé paní učitelce přírodovědy a láska k Aničce z "Béčka", může být však kamenem úrazu v dospělosti. V pracovním kolektivu při komunikaci "face to face" se člověk naučí vycházet i s lidmi, kterým by nejraději vysypal do vlasů kyblík písku. S ohledem na společenská pravidla a z nich vyplývající postihy myšlenky na podobné chování bývají udušeny už v zárodku. Jinak to však chodí na sociálních sítích. Tam, kde člověk komunikovat "s nepřítelem" nemusí, raději se kontaktu vyhne. Tím však vznikají jakési sociální bubliny, do kterých se neuzavírají jen jedinci, ale celé skupiny osob se stejným názorem na určitou problematiku. Avšak tím, že komunikace probíhá jen mezi spřízněnými dušemi, mizí z virtuálního života mnohých lidí odlišné vidění světa a dochází k polarizaci společnosti. Již Sokrates tvrdí, že pravda - a tedy i jistota - se nejlépe hledá v dialogu. Vycházíme-li z této myšlenky, dojdeme k závěru, že se tito (myšlenkově izolovaní) jedinci stávají mnohem snáze manipulovatelnými. Nejen členy své skupiny (od nichž mohou v zápalu boje za jedinou pravdu přejímat postoje, které jim byly do té doby cizí), ale zvláště pak silami, které pravdu úmyslně posunují.
Právě propaganda je dalším problémem dnešního světa. Spojuje (a zároveň rozděluje) dvě základní svobody spojené s médii. Právo příjemce na získání pravdivých informací a právo autora vyjádřit svůj vlastní názor. V době internetu je stále těžší oddělit webové stránky přinášející objektivní pravdu od subjektivně pojatých názorových blogů. Ve Spojených státech až na výjimky neexistuje nic, co bychom mohli nazvat "nezaujatým" médiem, zpravodajství se oficiálně přiklání v politických otázkách na stranu demokratů, či republikánů. Výhodou tohoto systému je fakt, že s objektivitou nikdo nepočítá, a chce-li si někdo utvořit kompletní obraz o dané události, sleduje více zdrojů, porovnává a sám si tvoří názor. U nás bylo od obdobného principu, zavedeného za časů první republiky, během vlády totality upuštěno. Hlas jedno silného státního zpravodajského média (ponechme nyní zábavní a odborná média stranou) se po revoluci převtělil ve více společností, které svou činnost prezentovaly jako ryze objektivní, odpovídající novinářskému kodexu5 . Ale je nutné si uvědomit, že lidskou přirozeností je zaujímat a šířit názory. Ač bývá neutralita a faktičnost stále vyžadována, člověk (a tedy i žurnalista) vždy podvědomě zaujímá k problému okamžité stanovisko, které pak - u seriózních zdrojů jen mezi řádky" - posílá dál. A tak v různé míře dochází k názorové vyhraněnosti médií, zapříčiněné již výše zmíněným vytvářením uzavřených sociálních skupin. Nebezpečí tkví v tom, že zatímco za minulých režimů při čtení novin člověk předem počítal se zatajením jistých faktů, dnes je z hlediska obsahu nutné být obezřetný i při čtení zdánlivě nestranných a nepředpojatých deníků6 .
Kromě tohoto typu (řekněme očividné) propagandy se rozmáhá v těchto časech i jiný "nešvar". Nezávislá média jsou skupována několika málo společnostmi a moc určovat, co a jak se bude psát, tedy přechází do rukou úzkého kruhu lidí - vlastníků těchto firem. Jejich ekonomické zájmy mohou ohrožovat pluralitu názorů, neboť mají-li zpravodajské společnosti vynášet, je třeba, vedle prodeje reklam, psát především o tom, co se bude lidu líbit - a majiteli nebude škodit. Pokud má totiž (byť jen jedno) vlivné masové médium z velké části pod kontrolou jeden člověk, vyvstává riziko manipulace plynoucí ze střetu zájmů. Zvláště pak, jedná-li se o osobu politicky angažovanou.
A ještě jeden zlozvyk žurnalistů činí utváření si nezkresleného názoru těžším, než by bylo nutné. Bulvarizace médií, která se dříve týkala jen pokleslé literatury, je dnes všudypřítomná. I seriózní listy v rámci konkurenčního boje sklouzávají stále častěji k uveřejňování zpráv s vulgárním (nejen v původním smyslu slova) obsahem, o vizuálním podání nemluvě.
Novinářský kodex, požadující uvádění nezkreslených, z kontextu nevytržených informací, pouze apeluje na základní lidskou slušnost, neslouží jako vynucovací prostředek. S přihlédnutím ke světu, ve kterém není možné ověřovat informaci z několika zdrojů, chceme-li s ní přijít na trh první (a zaujmout co nejpoutavějším titulkem), je logické, že bez tvrdých postihů se na kodex dbá snad jen v dětských časopisech.
"…někteří lidé tvrdí, že proti nízkému tisku se nemá bojovat jinak než zvyšováním obecné kulturní úrovně. To asi je, jako by někdo chtěl zamezit lichvu, kapsářství a jiné majetkové delikty nikoliv zákony proti zlodějství, nýbrž mravní výchovou nejširších lidových vrstev. Ona by ta výchova sice byla v každém směru dobrá, ale zloději by při ní kradli dál. Rovněž vyšší kulturní úroveň by byla věc krajně chvályhodná, ale šlo by to s ní strašně pomalu, zatímco nejnižší tisk nabývá u nás půdy povážlivě rychle; dokonce vzhledem k zvláštním domácím podmínkám je hrubší a nečistší než kdekoliv jinde.
Daleko účinnější cesta by ovšem byla, kdyby se o nápravu postarali sami novináři a z důvodů stavovské cti se zbavili jakéhokoliv styku s vulgárním tiskem. Ale i tato cesta je u nás naprosto zavřena tím, že žlutý tisk je spojencem určitých politických skupin a osob, kterým všelijak slouží.
[...]
Tož zbývá přece jen snad ta jediná cesta: vzít v úvahu tiskové zákony a změnit je tak, aby účinně a rychle postihovaly lživý a zlolajný tisk. Je sice nepopulární volat po náhubku; ale kde jsou podezřelí a kousaví psi, je lépe mít na ně náhubek než být nucen jít na ně s holí. S dnešní praxí tiskových zákonů je už dostatek zkušenosti; není načase dát hlavy dohromady a povědět si, v čem a jak zvýšit jejich účinnost a autoritu?" 7
Otázkou postihů lživých textů v tisku se, jak vidno, zabýval již Karel Čapek. A v dnešní době, kdy podobných případů (obzvláště na propagandistických webových stránkách8 ) stále přibývá, se toto téma jeví ještě palčivějším než tehdy. Co dělat, nechceme-li porušit svobodu vyjadřování danou Listinou základních práv a svobod a zároveň cítíme, že omezit činnost manipulátorů, kteří ohrožují demokracii, je vysoce žádoucí? Přiznávám, že sama dosud neznám odpověď. Cenzura, jak si starší generace jistě pamatuje, není východiskem. Pozdvihnutí obecné kulturní úrovně, které navrhuje Čapek je (jak sám uvádí) bohulibý běh, bohužel však na dlouhou trať. Navzdory rozšířenému přesvědčení můžeme konstatovat, že úroveň užitečné vzdělanosti se naopak snižuje. Objem látky, která je žáky vstřebávána během studia, paradoxně stále roste, chybí však důraz na samotné pochopení učiva, na syntézu a využití poznatků v praxi. Dnešní mladí toho sice možná vědí víc než jejich rodiče a prarodiče, ale se svými znalostmi neumí pracovat, nezvládají propojit jednotlivé vědní obory. Kvantitativní hledisko převážilo ve výuce nad kvalitou. Jenže povrchní vzdělání není skutečným vzděláním, neboť nám neumožní vytvořit si dostatečné podklady pro utvoření si názoru.
Abychom rozpoznali pravdu a zaujali odpovídající stanovisko, musíme být kvalitně vzděláni. Nemyslím tím pouhé poučení, ale kontinuální studium, hledání smyslu jevů, nalézání podstaty. Pakliže budeme příliš líní ověřovat si informace z více zdrojů, ona snaha osvícenců po dosažení svobody poznání byla v našem případě zcela zbytečná, neboť svobodné poznání samo o sobě nezaručuje, že je pravdivé.
Kdo a jakým právem v současnosti určuje, co je pravda a co je omyl? My. Jakkoli pseudovědecky může tvrzení znít, věřím v jeho pravdivost. Doba, kdy ti na hoře rozhodovali o nás bez nás, je pryč. Bohužel, naše chování se ještě nestačilo přizpůsobit situaci. Stále čekáme, až nám někdo řekne, čemu věřit. Ale řada je na nás. Přemýšlení bolí, a snad proto se nám do něho nechce. Pečlivé prozkoumání problematiky je na rozdíl od černobílého vnímání světa mnohem dlouhodobější prací s nejistými výsledky. A prozření bývá často spojeno s rozčarováním. Není divu, že často již od malička odmítáme přijmout celou realitu. Nechceme vědět, co vedlo macechu k tomu, že byla na Popelku zlá, nechceme se učit rovnici o dvou neznámých, když ji pro zítřejší test z matematiky nepotřebujeme, nemáme zájem pochopit, proč brali beatníci drogy. Sami si omezujeme rozhled pošetilou domněnkou, že stačí holá fakta, netřeba znát souvislosti. Z praktických (a pragmatických) důvodů si svět zjednodušujeme a ztrácíme tak možnost dobrat se pravdy; odmítáme diskutovat s oponenty a falešně se tak utvrzujeme ve správnosti svého mínění; hledáme podklady v médiích, která zřejmě nejsou a nemohou být objektivní. Stanovujeme si hranice poznání. My sami a nikdo jiný. A musíme se naučit nést za to odpovědnost.

Porážka

24. dubna 2016 v 15:25 | Flavia |  Píšu
Zadání znělo: povídka álá Isaak Babel. Kdo nečetl jeho Rudou jízdu, nechť se dozví o stylu psaní tohoto spisovatel třeba zde: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/isaak-emmanuelovic-babel/sul-ruda-jizda-a-jine-prozy.html


Porážka


Bylo horko, dusno. Paprsky zapadajícího slunce zvolna pronikaly kouřovým oparem a dopadaly na trosky města. Místní byli zalezlí v ruinách. Ohlušující ticho čas od času přerušilo kosí trylkování. Koně uvázaní u stromů se nehlučně pásli. Oddíl pospával po náročném dni. Mrtví odpočívali stranou hlavního voje, u prázdné ohrady.
Klid byl přerušen výstřelem. Hlídka padla k zemi. V našich řadách propukl zmatek. "Co se děje, do prdele?" zařval Leonid, celý rudý vzteky. "Kterej idiot se to nechal zastřelit? Má štěstí, že je mrtvej, jinak bych ho zabil já. "
Na silnici vběhli psi a sápali se koním po nohou. Ti se plašili a kopali kolem sebe, takže bylo prakticky nemožné na ně vyskočit. Z remízku nedaleko se ozval šramot. Než jsem se otočil, ozvala se rána a výkřik. Boris, nejmladší narukovaný vojáček, kterého jsem poznal, držel v ruce pušku. Z její hlavně se ještě kouřilo. " Díky, Petěrko." Mávl rukou a znovu nabil. Rozhlédl jsem se a s hrůzou zjistil, že jsme obklíčeni. Poláci nás zahnali do pasti. Kruh kolem nás se zužoval. "Do hajzlu," zlomil se Čičarinovi hlas. ''Tak to je konec,'' usmál se smutně Rašilov. Pak to přišlo. Padl první výstřel bitvy. Pak druhý, třetí, přestal jsem je počítat.
Když se nepřátelé stáhli, byla hluboká noc. Hvězdy klidně zářily. Lepin se beze spěchu pohyboval po bojišti a snažil zachraňovat uhasínající lidské životy. Většina přeživších seděla u ohně. Já a několik dalších jsme procházeli táborem a obírali mrtvoly kamarádů.
"Hele, tenhle ještě dejchá," prohodil ke mně velitel. "Kde? Panebože, Borisi!" Přes obličej se Petěrkovi táhla krvavá šmouha. Položil si dlaň na rameno a zkřivil tvář bolestí. Ruku měl zkroucenou a oteklou. Roztrhl jsem mu košili. "Opatrně, blbečku," zasyčel. "Au. Debile, nervi to ze mě takhle. Bolí to."
Kůže pod látkou byla sedřená, rameno bylo rozdrcené. Maso se v záři ohně lesklo a prosvítali jím bělostné úlomky kostí. Otočil jsem Borise na bok. Z hluboké rány táhnoucí se šikmo přes celá záda prýštila rudá, lepkavá krev.
"Dělej. Zkrať to. Zachránil jsem ti život, ne? Chci protislužbu." Díval jsem se na toho osmnáctiletého kluka a nevěděl jsem, co dělat. "Musím pro doktora," prohodil jsem směrem k Čičarinovi. Odcházel jsem pomalu, postupně jsem zrychloval. K lékaři už jsem doběhl. Popadl jsem ho za rameno.
"Lepine, dělej, není čas. Pojď!" "Čas je tady dost relativní, ne?" prohodil výsměšně lékař a obvazoval klidně dál čísi hlavu. "Propána, prosím tě, pospěš si." Dokončil práci, vzal si kufřík a důstojně jako velebný pán šel za mnou k Borisovi. Sklonil jsem se k mladíkovi. "Klid, kamaráde, to bude dobré, už jsme tady". V odpověď se mi však dostalo jen zasténání a nesrozumitelný skřek.
Lepin se dal do ošetřování. Vyčistil mu oděrky, omyl obličej, ale s ramenem nic nedělal. Do hajzlu, pohni, víš, jak ho to musí bolet? Sykl jsem k němu. "Tomu už nepomůžeme. Ztratil moc krve. A plácat desinfekci na mrtvý je moc drahej špás."
"Tak na co čekáš? Nemá to cenu, v tomhle stavu se domů nedostanu. A kdyby- co by dělali s hladovým krkem navíc?"
"Má pravdu. Co budou dělat s válečným invalidou. Zkrať mu to." "Copak můžu zabít někoho, kdo mi zachránil život?" Lepin pokrčil rameny. "Když ne ty, tak někdo jiný. Je to pro jeho dobro."
Raněný zaskuhral. "Napiš mojí mámě. Potěmkinova 12, Moskva. A nenech se zabít, vole. A teď už pal." Zavřel oči. "Ne. Nemůžu. Promiň." Otočil jsem se na podpatku a odcházel jsem k ostatním. Neušel jsem ani pět kroků, když se ozval výstřel.
U ohniště se mlčelo. Pak kdosi vykřikl: "Jsi srábotka." A zanedlouho potom jsem slyšel: "Zasloužil bys smrt." "Jednou tě sežerou krysy, ty hovado." "Jak ses mohl takhle zachovat ke kamarádovi, ty svině?"
"Nechte ho bejt." To přišel Lepin. "Tyhle měkkosrdcatý by nám sem vůbec neměli posílat. Voni to tihle chudáčkové ouřadové blbě snášej." Po chvíli někdo začal zpívat a ostatní se přidali. Seděli jsme tak ještě dobrou hodinu. Pak vyšlo znovu slunce a skrze těžké mraky ozářilo Halič tlumeným světlem.

Nedaleko cesty ležela mladá jalovička s podřezaným hrdlem v kaluži krve. Zabitá mladá matka ležela vedle našich soudruhů. "Myslíš, že umřeli zbytečně?" zeptal jsem se Jakutina. "Bůh ví," řekl a přešlápl z nohy na nohu. "radši nad tím moc nedumej." Kývl ke krávě. "Pojď jí radši stáhnout kůži. Budou z ní dobrý krpce."
 


Andrejka

22. února 2016 v 16:06 | Flavia |  Píšu
Tak tam seděla, sama, u posledního stolku u okna. Měla zavřené oči, skloněnou hlavu a mě jí bylo najednou strašně líto. ''Ahoj. ''Zdvihla hlavu ''Ahoj.'' řekla a dívala se na mě pohledem, který se mě tázal, co chci. Ale já mlčela. Sedla jsem si vedle ní a tak jsme mlčely spolu. Cikánka a bílá holka. Čtvrťačky.
Zazvonilo. Vstala jsem a šla ke svému místu před katedrou. Cítila jsem v zádech její oči. Vzala jsem si tašku a vrátila do oslovské lavice. Upřel se na mě udivený výraz mé spolusedící, ptající se co to dělám. Zdvižené obočí přicházející třídní, když mě neviděla na obvyklém místě. Sama nevím, proč jsem to tehdy udělala. Snad soucit. Snad touha poznat neznámé dobrodružství. Snad naivní představa dítěte, že získám kamarádku na život a na smrt. Snad touha po obdivu od někoho, komu jsem se cítila být nadřazená.
Hodina matematiky, rýsujeme. Zlomila si tužku. Stále mlčky jí podávám ořezávátko. Sevře ho v dlani a jako by se spolu s tuhou zlomilo i napětí. Pousmála se a zamumlala své díky. Ten okamžik počítám za začátek našeho zvláštního přátelství. Nebylo založené tak jako mnohá jiná na tisících slov, i pro to, že Andrejka moc mluvná nebyla. A tak jsme většinu času jen mlčely a přemýšlely, nač myslí ta druhá. Několikrát jsem se jí chtěla svěřit s nějakou drobností, nebo se zeptat, jak se jí vede, ale… Když jsem se zeptala, jestli slaví jiné Vánoce než my, rozesmála se a na oplátku se mě trochu posměšně otázala, kolik toho o Romech vím. A protože na to jsem neměla co říci, nechaly jsme mezi sebou znovu proudit hektolitry ticha. V něčem jsme si rozuměly beze slov a v něčem jiném zase byla propast mezi námi příliš široká na překřičení. Z jednoho břehu toho kaňonu jsem se snažila já řvát své otázky, z druhého na mě byly volány odpovědi. Ale než ke mně stihly doletět, odvál je vítr trapnosti a strachu, zda se to patří. A tak se stalo, že v červnu jsme si popřály hezké prázdniny a já toho o ní nevěděla o nic víc, než v září. Víckrát jsem jí neviděla.
Škoda. Něco bych ti totiž chtěla říct, Andrejko. Promiň, že jsem nechtěla chodit nakupovat k Vietnamcům. Že jsem se v metru odtáhla od toho černocha. Že si víc nevážím toho, že mě lidé soudí jen za mé skutky a nemusím zastupovat celou svou rasu.

A prosím, až se někdy znovu setkáme, vyprávěj mi, jak Romové slaví Vánoce. Chci tě poznat.

Kde domov můj?

21. února 2016 v 14:37 | Flavia |  Myslím...
Jak tak hráli z rádia na Nový rok hymnu, problesklo mi hlavou, zda těm jejím (poněkud archaickým) slovům vůbec ''nová'' generace, zastoupená u nás v rodině mým bratrem, porozumí. Skaliny, bory i háje byly zkoušeným kupodivu objasněny na výbornou, nečekaným problémem se zato ukázal být refrén. Ono totiž najít domov není vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled (popřípadě poslech) mohlo zdát.
Samozřejmě, je možné považovat za domov každé místo, kde právě uléháme ke spánku nebo se tam vyskytujeme alespoň den či týden. Tato jednoduchá definice v sobě ovšem skrývá jisté nebezpečí, neboť po čtrnáctidenní dovolené na Lipně, už se necítíte býti hrdým Pražákem křtěným Vltavou a do vlastního bytu na Hradčanech se vracíte jako do hotelu. A co teprve návštěva ciziny! Stačí tři dny ve Španělsku, a po návratu na ruzyňské letiště byste mohli při vyplňování pokutového lístku za špatné parkování podlehnout pokušení imitovat chování býka v koridě. A co teprve až Váš šéf zjistí, že si dopřáváte siestu! Pokud tedy chcete chápat domov tímto způsobem, dovoluji si vás předem varovat před zvýšeným krevním tlakem, stresem a pocitem znechucení, který vás bude provázet při každé cestě do nového "domova".
Zajímavá je rovněž teorie, která naznačuje, že naším domovem má být pevný bod na mapě, označující místo našeho narození, popřípadě pobytu v nejrannější životním období. Tato hypotéza nejspíš vychází z označení vlasti jako země našeho původu a předpokládá, že tam, kde jsme jednou doma byli, budeme už doma navěky. Což začíná být kuriózní ve chvíli, kdy jsme se jako malí přestěhovali na druhý konec zeměkoule, prožili tam padesát let, a když se vás pak někdo zeptá, jestli tu či onu důležitou záležitost s Vámi nemůže probrat u vás doma, pokrčíte rameny a opáčíte, že klidně, ale letenku si musí zaplatit sám. Na čemž račte vidět, že podobné chápání domova může vést až k omylům gigantických rozměrů.

V dnešní době se v hojně diskutuje o problémech bezdomovectví a uprchlictví. Pokud bychom se drželi předchozích vymezení pojmu domov, můžeme s nadhledem prohlásit, že žádný takový problém ve skutečnosti neexistuje, protože místo narození i pobytu je nepochybně zaznamenáno v nějaké úřední listině, kterou česká byrokracie spravuje. Jelikož však lidé, kteří tvrdí, že byli vyrváni ze svých domovů, nejen existují, ale jejich počet neustále narůstá, zdá se, že existuje ještě třetí varianta vnímání domova. Říká se: Všude dobře, doma nejlépe. Nabízí se tedy otázka, kde že je nejlépe. Na to děl zástupce mladé generace v naší famílii, že přeci tam, kde jsme rádi, a kde nás mají rádi. A (nejen) proto, že se říká, že děti a blázni mívají pravdu, bych jeho slova podepsala. Domov je složen z mnoha prvků, jako rodina, přátelé, nebo třeba i kaktus, který jsme dostali k narozeninám, jež nám dávají pocit klidu, bezpečí a lásky. Vytvářet domov je jako skládat puzzle - jeden dílek chybí, už to není ''ono''. Není jednoduché tohle puzzle složit - mnohem lehčí je jej hloupě rozházet.

„Učinit život věčným skrze slovo“ *

13. ledna 2016 v 18:13 | Flavia |  Píšu
Tentokrát jsme dostali v hodině češtiny za úkol stvořit úvahu na motiv textu Mariny Cvetajevové (pro inspiraci: http://img.ihned.cz/attachment.php/440/22244440/os458EF7HIJKLMOj6PWbcdhpxz01TwAR/Marina_Cvetajevova.pdf)- Můj Puškin. No, přiznám se, že se mi to nepsalo lehce, ale...Snad by se ještě patřilo přiznat, že titulek, jenž jsem zvolila, je citátem této ženy, která byla Puškinovi sestrou.

My lidé máme bytostnou potřebu mít své ideály. A protože je vždy snazší věřit něčemu hmatatelnému (neboť to, nač si nemůžeme sáhnout, by konec konců ještě někdo mohl zpochybnit a my jsme rádi neomylní), vybíráme si za své vzory lidi. Ty pak obdivujeme, stavíme jim (byť jen pomyslný) pomník za udatnost v boji s (nejen) jejich osudem a mluvíme o nich, kudy chodíme. Co na tom, že jsme se s nimi nikdy nesetkali, ba že to, co o nich víme, je z poloviny báje a z poloviny pohádka. Nejde nám o pravdu, která často bolí. Chceme mít alespoň malý kousek jistoty v nejistém světě. Takovým pevným bodem byl pro Marinu Cvetajevovou Puškin. Provázel ji od mládí a jejich životní příběhy se na různých místech setkávaly, ač se na tomto světě minuli o více než padesát let. Oba věřili v sílu slov a pravdivost svých postojů. Oba pro své politické názory museli opustit zemi, oba se směli o pár let později vrátit. A oba zemřeli předčasně, byť Marina ukončila svůj život vlastní rukou. Jako bychom někdy své idoly následovali dále, než chceme, že? Ale zanechme srovnávání. Chápejme chvíli Puškina jako symbol, zhmotněnou představu romantické duše umělce. Přiřkněme mu všechny vlastnosti, které by měl miláček Múz mít, a zjistíme, že jsme mu nasadili na hlavu trnovou korunu. Skutečně musí každý Orfeus zemřít, má-li jeho slovo žít? A kdo ho zabije? Jeho tělo zničí přízemní lidské pudy, ale co zavraždí duši umělce? Duši toho, který by měl svým dílem dodávat naději, zas a znovu bouřit spící lid a bojovat za ideály? Nic? Umořené tělo a se neustále zvedá z prachu, protože to je jeho životním posláním. Ale duše básníka, ta nikdy nemá neklesnout. Musí bdít a chránit to nejcennější, co lidé mají. Život. Ne jen tepající srdce, ale především mysl, toužící po krásnu, které bývá navenek ošklivé (ať to zní jakkoli pateticky). Puškin byl oním poetou, jenž zemřel, aby žil. Marina byla Puškinova, ne naopak. Toužila po umění, po prostřeleném břichu, po plápolající svíci, která světu dává na svůj úkor naději ve světlejší zítřky.
*citát Mariny Cvetajevové

Svoboda slova

13. ledna 2016 v 18:05 | Flavia |  Píšu
Nevedl jsem si žádný deník, a přesto bych vám mohl i nyní, po těch mnoha letech převyprávět události onoho červencového večera bez sebemenšího záchvěvu nejistot. Slovo od slova bych zvládl znovu recitovat rozhovor, jež jsem tehdy vedl se svou ženou.

Když jsem přišel do ložnice, bylo už docela pozdě. Seděla s rozpuštěnými vlasy u otevřeného okna, dívala se na zahradu a měla zamyšlený, skoro až zachmuřený výraz, jakoby nad něčím dlouho dumala a nemohla najít řešení.

: Lotty? Podívá se na mě a usměje se. Je jí teprve čtyřiatřicet, a přesto působí v tuto chvíli mnohem starší. Co je Vám? Jste hrozně bledá. Všechno v pořádku? Zdáte se mi nějaká unavená. Nejste nemocná?

Šarlota: Nic. Nedělejte si starosti. Jen…Jen si někdy říkám, že by mi bylo milejší všechno tady nechat a odjet někam hodně daleko. Víte, třeba někam do kolonií. Do Indie, kamkoliv. A Vám by to taky prospělo. Máte toho moc.

Mluví tak tiše, skoro jakoby se bála své přání vyslovit.

J: Věřte mi, že bych odsud také nejraději zmizel, ale víte, že to nejde. Jednou zastávám úřad a nemohu z něho utéct. To jste přece věděla, když jste mě brala.

Š: Já vím. Ale neměl byste se tak zatěžovat. Celý den jste pryč, kdybych dnes na Vás nepočkala, vůbec bych Vás nezastihla. A co já, děti už Vás skoro nepoznají. Vám to není líto? Vždyť nejste jen panovník, jste i táta, manžel. Jak máte vládnout, když Vás nenechají žít?

J: Já myslel, že tohle jsme si snad už vyříkali. Až budu mít čas…

Š: A smím se zeptat, kdy to bude?

Skočila mi do řeči! A ten tón! Mluví se mnou jako moje matka. Jestli mě něco dokáže vytočit, je to tohle její hulvátské chování.

J: Podívejte se, já mám závazky k tomuhle národu. Jsem povinen obětovat mu všechno - život, svobodu i štěstí. Jestli to chápete, vůbec nevím, o čem se tu bavíme. Ach, musí si myslet, že jsem blázen, co věří v ideály. Jistě, že ne. Nejsem hrdina, který by jel do prohrané bitvy jen ochránit čest vlasti. Nejsem don Quijote. Ale bohužel mi má morálka, vláda téhle země, nedovolí jednat racionálně. Nesmím říkat ne, nýbrž ano, ovšem, zajisté, je tu jen malinký problém a podobné diplomatické prázdné fráze, které díky konvencím víc mlží, než informují. Jsem politik. Musím lhát.
Někdo klepe na dveře. Má drahá polovička, místo aby se zvedla a šla otevřít, se začne česat. Takže s rušitelem nočního klidu budu muset mluvit já. Za dveřmi stojí lokaj a podává mi obálku. ,,Je to expresní psaní, pane. Z Ameriky.'' No výborně, to jsem přesně potřeboval. Jen další starosti na mou hlavu. Trhám obálku s pečetí lorda Cornwallise, vytahuji list, spěšně přelétávám řádky očima. …Ach Bože, ochraňuj krále.

Š: Něco důležitého? Mlčím. Došla mi slova.Tohle jsem nečekal. Lotty po mě vrhla znepokojený pohled. Jiří, co se děje? Co píšou?

Spěšně vstává, přichází ke mně a klade mi ruku na rameno.

Co říct? Že jsme přišli o všechno? Že zkrachujeme, protože se naše nejbohatší kolonie rozhodla laskavě osamostatnit? Že bude válka? Nebo má tentokrát smysl lhát? Přišel dopis z Ameriky, Lotko. Vyhlásili tam nezávislost. Musím urychleně svolat Parlament. Dnes se tu už asi neukážu. Je mi to líto. Musím jít.

Rychlý pohled na mě a pak začala rychle přecházet po místnosti.
Mám… Mám něco vyřídit? S něčím pomoct? Prudce se zastavila. Co vlastně chtějí? Co myslíte?

J: Co chtějí? To je dobrá otázka. Jistě, nezávislost. Ale v čem svoboda, po které tolik touží, spočívá? Chtějí ji pro zemi jako celek, nebo pro každého obyvatele, dokonce snad i návštěvníka Nového světa? A čeho přesně se má ona volnost týkat? Mravů? To ať si pohlídá církev. Vyznání? Totéž. Dokud nebudou mít ve jménu božím mocenské ambice, je mi to poměrně lhostejné. Vzdělání? S tím můžu jedině souhlasit. Čím vzdělanější lid, tím víc peněz bude produkovat. Nebo chtějí svobodu slova? Faktem je, že s tou měli nedávno trochu problém, ale urážky, rouhání a často křivé obviňování bylo, je a bude trestné. Nejen u nich, i téměř kdekoli v Evropě. Ostatně, leckdo by proti těm jejich věčným vzpourám zakročil mnohem tvrději. Uznávám, že různí lidé mohou mít různé názory, ale je v pořádku, že je chtějí křičet do světa? Já mám taky své postoje, ale smím snad někde prohlašovat, že mě Amerika nezajímá, pokud z ní bude dost financí? Že mě nebaví řešit malicherné záležitosti venkova a že se nestarám o Marii Terezii, tu naivku, která si myslela, že jí po smrti otce všichni lehnou k nohám…? Nebaví mě předstírat chápajícího panovníka, který všechno zvládá. Ne, mám toho dokonce až po krk. Ale můžu to říct? Ptám se, smím to říct? Ovšem, konvence mi to nedovolí. Kdybych něco podobného prohlásil, svrhnou mě, jako blázna, z trůnu. Takže já musím mlčet. Oni, že si chtějí stěžovat, že jsou trestáni za své opovážlivé výroky? Musím se smát. Kdo, ne-li král by měl mít právo říkat, co si myslí? A přesto, jsem v této věci spoután jako otrok na těch jejich plantážích. Bůh ví, Šarlotko. Asi si myslí, že s demokracií se jim povede lépe.

Š: Ach… Promiňte, nevím, co říct. Obejme mě. Pusa na čelo a pohled do očí. Buďte silný, Jirko. To zvládnete. Zvládneme. Věřte a bude dobře, uvidíte. Stůjte si za svým, však oni poslechnou. Dříve nebo později. Vždycky tomu tak bylo. Uvidíte, vyhrajeme.

Tiché, ale důrazné zaklepání na dveře. Musím běžet. Kéž by měla pravdu.

J: Díky, Lotty. Pozdravujte děti. Dobrou noc.

Š: Dobrou, miláčku. Hodně štěstí.

Zavřel jsem za sebou dveře a uslyšel skrz ně slabé vzlyknutí. Když jsem odcházel do St. James' s Palace a přemýšlel o budoucnosti, která nás čeká, dospěl jsem k závěru, že ty Američany vlastně docela chápu. Dostal jsem chuť to všem těm papalášům z ministerstva vysvětlit. Že bych se taky chtěl bouřit proti režimu, který mě svazuje. Že se proti němu chci bouřit. Dává to smysl? Stojím na vrcholu systému, který považuji za nespravedlivý, nejsem schopen s tím nic udělat. A tak jsem mlčel, poslouchal žvásty ', moudrých'' hlav o nutném zakročení proti revolucionářům, o vyhlášení války, ale zároveň o nutnosti uvažovat rozumně a hlavně neútočit proti přesile, nedobývat nedobyvatelné, a že je to vlastně marné snažení a že výsledek je předem daný a hlavní je prohrát se ctí.
Snažili jsme se žít život úplně normální rodiny, tak, jako většina mých předchůdců. Měli jsme svoje radosti i strasti, ale věřili jsme, že s boží pomocí všechno zvládneme. Jenže já byl králem Anglie a psal se rok 1776. Ale ani jeden z nás ale tehdy netušil, jakou cestu nám osud vytyčil.
Teď, když mě ubytovali ve Windsoru,protože mě mají za šílence, se mi míhají vzpomínky před očima závratnou rychlostí. Jak jsem ztratil Ameriku a ministři mi radili, ať se ji ani nesnažím dostat zpátky. Copak to šlo? Vzdát se ze dne na den dědictví předků a to jen kvůli bandě vzbouřenců? Mí vlastní lidé mě donutili podepsat tu potupnou listinu. Dobrá, chtěli svobodu, dostali ji. Ale bylo možné uzavřít mír s rozpínavou Francií? Či zrovnoprávnit katolíky? To by přece bylo proti samotné podstatě anglikánské církve. Vždyť abychom nepodléhali vlivu papeže, odtrhli jsme se. A oni se nás snaží dostat zpátky tam, kde nás měli. Do zlaté klece.
Všechno šlo z kopce. Když mi umřela dcera, nesměl jsem na veřejnosti plakat, protože ', jeho Výsost své city nikdy neprojevuje, to by byla známka upadlosti mravů a neznalosti etikety''. Donutili mě pár hodin po její smrti přijímat kondolence a zasedat na schůzi parlamentu.
Víte, co je na celém mém příběhu tak groteskní? Že se mě, panovníka, který by měl mít otěže nejen svého života v rukou nejpevněji, nikdo na můj názor neptal. Musel jsem papouškovat mé rádce a ministry. Poslouchat jejich zákazy a příkazy, mluvit s lidmi, se kterými jsem mluvit nechtěl, a chodit na akce, kde jsem nenáviděl a byl nenáviděn. Souhlasit se spoustou věcí, které mi byly proti srsti, a nečinit ty, jež by mi bývaly byly milé, ale nereprezentovaly by dostatečně blyštivě můj majestát. Kázali mi o svobodě slova, ale já se ptám? Chcete, aby si každý mohl mluvit, co se mu zachce. Ale co váš král?

Tady hlídám já aneb zpátky na stromy?

26. října 2015 v 15:26 | Flavia |  Myslím...

Tak jako si mnozí z nás vylepují na plot ceduli s nápisem ,,Tady hlídám já'', pokud možno s vyobrazením hrozivě se tvářícího hafana, přimontovala si jedna rodina na vrátka desku ,,Zde hlídá má sousedka''. Vtipné? Možná, ale zvláště na venkově a maloměstě, kde doposud nežije člověk v anonymitě, to bývá realita.
Pravdou je, že své soukromí si dnes již neuhlídáme. Tedy rozhodně ne tak snadno, jako před padesáti lety. Tehdy stačilo zatáhnout žaluzie a nikdo netušil, cože to právě děláme, jsme-li vůbec doma. V dnešní době, kdy člověk nežije, není-li online, je to s naším soukromím nahnuté. Ve snaze ochránit se před vnějším světem kupujeme větší než velké množství bezpečnostních kamer a ostatních pastí na zloděje, vrahy a násilníky. Jenže zatím co vyměňujeme zámek za čidlo rozpoznávající otisky prstů, nebezpečí už možná číhá v naší kuchyni. Kvantita bezpečnostních udělátek je totiž přímo úměrná množství hesel a důvěrných informací vykřičených do internetového éteru. Ač se osvěta o snadném zneužití osobních údajů ve virtuálním prostoru dostává i k žáčkům prvních tříd, zdá se (tedy alespoň z děs budících reportáží některých médií), že lidstvo je nepoučitelné a ukradnout nám nos mezi očima už navíc není nic těžkého.
Ale co s tím? Vrátit se zpátky na stromy, do doby předpočítačové, je nemyslitelné. Antiviry, které se dlouho zdály být jedinou účinnou obranou proti aktivnímu napadání uživatelů sítí, se dnes dají prolomit snáze, než limity těžby hnědého uhlí na Mostecku. A díky ',cookies'' o nás může vědět prakticky každý všechno a to bez našeho vědomí. Jako jediné řešení se zatím jeví spolehnout se na vývojáře, chránící naše bezpečí a nepolevovat přitom v ostražitosti vůči (většině z nás) neznámému ,,počítačovému kůrovci''. Ovšem zaručenou stoprocentní ochranu dnes na trhu nikdo nenabízí a s největší pravděpodobností se tak nestane ani v nejbližší době. Tedy pokud někdo nevynalezne virtuální sousedku hlídající své okolí skrz webová okna.

Deník

28. září 2015 v 18:44 | Flavia |  Píšu

Den 10. Průmyslová revoluce

Od rány ořechem do hlavy jsem celý přecitlivělý a někdo tu dělá strašný rámus. Tátata-táta-tátatá…To je přece Morseovka! Probírám se z poslední otupělosti a vstávám z podlahy. Guten Tag, ozývá se za dveřmi mé komory. Přejete si? Pošlu telegram, prosím…No jistě, jsem na poště, asi ve Vídni, v centru techniky a nových vynálezů. Vycházím z budovy a poslouchám, co si lidé povídají. "Už jste to slyšel? Bell prý vynalezl telefon." "Ti Angličané, co ti si nevymyslí. Ale ten Nobel, co vynalezl dynamit, to je někdo, panečku."…Přecházím ulici, nedávám pozor a málem mě smete automobil. "Jezdí sice na páru, je trochu neohrabaný, ale ta rychlost, to je panečku něco!" povídají si dva kluci pozorující projíždějící vůz. Při své procházce dojdu až k Dunaji a nevěřím vlastním očím. Jeden parník za druhým brázdí veletok. Obloha už černá, rychle spěchám do nejbližšího hotelu, když tu /cvak/ rozsvítí se Křižíkova oblouková elektrická lampa a já nic nevidím.

Den 11. Hippies

Tak nevím, zda mi ty lampy nepoškodily zrak. Vidím všude barvy. Červená, zelená, modrá, žlutá… Jsou jimi postříkané zdi, auta a dokonce se jimi oblékají i lidé. U těch mladých navíc nepoznám kdo je kluk a kdo je holka, všichni mají dlouhé vlasy, volné oblečení, ve vlasech květiny a když brýle, tak kulaté. Pokud to nejsou jen vidiny, mám před sebou hippies- květinové děti. Procházím se jednou americkou ulicí a pozoruji ta stvoření, jak se smějí, dovádí a chtějí jen mír a svobodu. Jeden z mladíků tančících na ulici mě zastaví a povídá mi o krásném světě, o tom, že má všechny rád a nabízí mi drogy, abych se taky trochu odvázal. S díky odmítám a tak dostanu na cestu aspoň dárek v podobě kazety s hudbou Beatles. O kousek dál mě z ničeho nic obejme neznámá dívka, která mi zpívá, že času je dost, ať nikam nepospíchám. Začínám těm květinovým dětem trochu závidět. Jsou vždycky v pohodě, mezi sebou se nehádají, žijí v souladu s přírodou mají ideály…Jak tak jdu zamyšlený ulicí, ozve se za mnou hlasité troubení auta se sovětskou SPZ. Ohlédnu se, škobrtnu a padám pod kola vozidla.

Den 12. Mars

Země si mě táhne k sobě silněji a silněji. Zlatá gravitace na Zemi. Očividně jsem už zase doma. Tady u nás na Marsu chodíme všichni div ne v podřepu. Vypoulené oči nám sice umožní vidět nebezpečné vybuchující sopky, ale rychle vysychají a navíc vypadáme jako žabáci. Abychom nic nepřehlédli, vyrábí se vše velmi ostře barevné- včetně jídla. A dýchá se tu přes filtry, protože prach je tu všudypřítomný. Abychom se neudusili ve štiplavé uhličité atmosféře, naše města jsou chráněna skleněnými poklopy a vzájemně spojena tunely na povrchu- zem je totiž tak ztuhlá, že jí nejde provrtat. Má to i své výhody, v létě tu není víc jak dvacet stupňů. Ostatně naše technologie umožňují zahřát se stisknutím jediného tlačítka pod kůží. Naše děti do školy nechodí, učitelé vyučují v přímém přenosu na internetu. A přesto naši potomci vymysleli lék na rakovinu i další smrtelné choroby. Žijeme proto velmi dlouho- mně je kupříkladu už 530 let. Nejnovějším oborem bádání je teleportace. Slibuji, že jakmile bude výzkum dokončen, pošlu vám můj stroj času. Nebo alespoň deník, chcete? Tak mi pošlete vaši adresu.

Váš Pan Brouček, Léta páně 3 022

Konec


Den VIII. a IX.

13. září 2015 v 11:51 | Flavia |  Píšu

Den 8. Středověk

/buch/ Probudila mě rána do stolu, kterou způsobila drobná křehká dívenka při svém rozhorleném proslovu na venkovních mariánských slavnostech. Neumím mnoho jazyků, ale že mluví francouzsky cosi nepěkného o Angličanech, to je mi nadmíru jasné. Podle toho, jak se jí ti chlapíci až dosud smáli, musí po nich chtít něco nemožného. Třeba aby ji ustanovili svým velitelem a vytáhli proti Angličanům. Moment… Ale vždyť jestli tohle chce, tak mám před sebou slavnou Johanku z Arku. Dívka zapáleně horuje pro svůj nápad, vlastně nápad boží. Ukazuje hned k nebesům, hned na sebe, hned na sedláky…Ti se tváří zaraženě, a když Johanka črtá na zem plán bitvy, pozorně naslouchají. Pak jeden z nich vstává a připíjí na dívčino zdraví a na zdar tažení. Chlapci přivádí koně, muži si oblékají brnění, Johanka bere do ruky meč a naskakuje na bílého hřebce. Jeden kůň je volný a já, omámen kouzlem té chvíle následuji ostatní a cválám za naší velitelkou. Porazíme Angličany, kteří plení Francii! Za krále! Takové a další výkřiky jsou slyšet z našich úst. Už vidíme anglické ležení. Angličani jsou ještě od včerejší noci opilí, bude to snadná výhra hlásím, když tu ztrácím rovnováhu a padám z koně…

Den 9. Kolonizace

Au, to jsem se zase praštil. Jen místo o zem o dřevěnou stěnu místnosti. Ležím na podlaze, a jak se místnost hýbe, létám ode zdi ke zdi. Ta místnost vypadá trochu jako kajuta…ostatně támhle to kulaté okénko vypadá také jako lodní. Když vyhlédnu ven, tak zjistím víc… Panenko skákavá, já jsem vážně na moři. A jestli se nepletu, tak támhle vidím Bahamské ostrovy. Lidičky, já jsem snad až v Americe! Pomalu, opatrně stoupám po žebříku na palubu, abych zjistil, s kým to vlastně cestuji. Vlajka je Španělská. To tedy znamená, že támhle ten chlapík, který křičí, že objevil Indii, musí být sám Kryštof Kolumbus. Ale to přece nejde, takový omyl, musím mu jít říct, že se mýlí. Už jsem skoro u něho, když se loď otřese a já spadnu k jeho nohám. Kapitán se obrací k posádce a prohlašuje, že domorodce, pokud tu nějací jsou, pojmenuje Indiáni. A mě se s úsměvem italsky ptá, co jsem chtěl. Nedokážu mu říct, že se mýlil a zkazit mu jeho štěstí. Tak jen zavrtím hlavou jako že nic, a lezu po čtyřech k zábradlí. Kolumbus dává povel k přistání. Vystupujeme na ostrově. Bílý písek průzračné moře, palmy, divoké ovoce…Ráj na zemi. Průzkumná četa navíc našla v lese vzácné koření. Chystám se jít za nimi a prohlédnout si ostrov. Hele, opice. Jak dovedně si hází s ořechy. No tak, dávejte pozor, neházejte to na mě….AU!!!

Kam dál

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."