painting by S. Nersisqua

"Ecce, homo."


Noc mezi hvězdami

27. září 2018 v 10:02 | Flavia |  Glosuji
Marně čekám na chvíli, kdy přestanu hledět při cestách letadlem z okénka.

Dospělí lidé sedí zabořeni v sedačkách a čtou tisk, knihu, nebo v případě plebsu poslouchají alespoň hudbu, v lepším případě klasickou. Děti zajímá svět venku jenom chvíli, za okamžik už svou pozornost věnují zábavě více akční, jídlem počínaje, okopáváním protější sedačky konče. I můj pubertální bratr už vzdal boj o místo na sedadlech A a F a spokojí se s uličkou. Vyvalené slzící oči připoutané k mobilní obrazovce. Bude z něj dospělec. Brzy.

Tolikrát jsem viděla letadlo vzlétat a klesat, a stejně se nemohu pohledů, které se tu naskýtají, nabažit. Nejraději cestuji v noci. Samotný západ slunce nad mraky mne pokaždé uvědomění si maličkosti v paprscích západu hořící a mizící planety. A co teprve pak. Přilepena na studený ušmudlaný plast hledím do tmy. S dětskou radostí přechází mé zraky z kalné černě moře na pevninu. Všimli jste si vůbec někd , jak je pevnina pevná? Je křehká a zemitá jako kvalitní švýcarská čokoláda, ta, co je tak hořká, drahá a prodává se v tenoučkých tabulkách obalených staniolem a tvrdým papírem. A je tak příjemně jistá, ve své okem pozorované nehybnosti, stálosti. Hledám na ní pavučinky světla. Vybavuje se mi pohádky o té princezně, co měla na čele znamení hvězdy a přes ramena myší kožíšek. O té, co si pro oddálení nechtěné svatby poručila šaty jako večerní oblohu. Tak totiž vypadá obydlená pevnina z nočních nebes. Jako černý samet, protkaný stříbrnými, zlatými a měděnými drátky. Města jsou drahokamy, souhvězdí, stříbrná srdíčka z pouti i srdce tepoucí, poprašek třpytivého prachu uvázlého mezi vlákny, pavoučci pro štěstí uvázlí na své síti orosené krůpějemi večerní rosy při částečném zatmění. Cesty nejsou pouliční dámy ani tepny, jsou to Gilgamešovy hradby, žilky na listech květiny ze zahrady Semiramidiny.

Ocelový pták se chvílemi zaklepe pod náporem větru, který tam dole coby tornádo vyvrací z půdy kořeny stromů. Tady nahoře je klid. Hučení motorů burácí jako vodopády, tříštící se na skalách a ztrácející se v kolísavém rychlém toku pod závějí pěny.

Malá mraveniště se přibližují, pomaloučku, jako když stará vetchá ruka přikládá lupu k papíru. Z abstraktních skvrn vrhnutých na plátno štětcem nejvyššího umělce se stávají v očích člověka známá místa, byť stále zakrytá pokrývkou ze smutečního saténu.
Mezi peříčky šatu černé labutě prosvítá první ranní paprsek. Jako jezdec zipu otvírá cestu novému dni. Z obzoru světla cválá malý bílý koníček.
Z oparu mlhy vystupuje matka tisíců.
Praha.
Jsme doma.
 

Strach

24. března 2018 v 14:03 | Flavia |  Myslím...
Tohle je přiznání. Příběh mého života. Dlouhý, nezáživný, nepřekvapí ani nenadchne. Kdo čeká bondovku, bude zklamán. Ale pokud bych alespoň jedinému člověku pomohla, splnila jsem úkol. Úkol člověka, úkol lidství.

Jsem zbabělec. Přiznávám to hned na úvod, aby nedošlo k nedorozumění. Už několik měsíců sbírám odvahu vypsat se ze svého vztahu ke strachu - a pořád to odkládám. Bojím se přiznat nahlas, že jsem slaboch. Bábovka, která nemá žádný důvod k obavám a tak se třese před strachem samotným. Nechci pro sebe a své chování hledat omluvu. Ale tajně doufám, že v tom nejsem sama. A že pokud si tu mou zpověď přečte někdo, kdo má podobný problém, třeba mu to napoví, co dělat. Protože já jsem (i díky svému okolí) začala hledáním cesty ven docela brzy - a dopadlo to dobře. Nicméně stačilo málo a skončilo by to třeba jinak...

Zapoměňte na chvíli na vzletný styl. Miluji kouzlit se slovy, dotýkat se něžně staveb vět, ze kterých vám před očima roste město příběhu. Ráda se zabíhám v uličkách podhradí, kladu před sebe do bláta dlažební kostky diskurzu a stoupám výš a výš, pod sebou celý Minas Tirith ze slov. Dnes nemám sílu si hrát. Každá fráze, každé písmeno se na klávesnici rodí pomalu a bolestivě, zběsile mažu každou druhou formulaci a hledám pracně přesnější a výstižnější slova, která ale nenalézám.

Strach.
Byl po mnoho let mým dobrým přítelem. Nepatřím mezi dobrodruhy, osypky mám již ze samotného slova adrenalin. Byla jsem holčička, která si hrála s panenkami, ráda nosila sukně a růžovou barvu, zbožňovala, když jí někdo pěkně učesal. Místo běhání veku si raději četala a kreslila. I když má výchova nebyla taková, jakou bych si byla tehdy přála (sukní jsem moc neměla a doma mi učesali maximálně culík), vzpomínám na dětství moc ráda. Měla jsem všechno, na co má dítě nárok.

Vyrůstala jsem dlouho sama. Měla jsem mít sourozence, ale o tom, proč nakonec nepřišel, se doma nemluvilo. Až když mi bylo sedm, narodil se bráška. Strašně jsem žárlila, pozornost rodičů se upnula hlavně na něj (tedy, tak mi to tehdy přišlo) a jako jedináček jsem to nemohla překousnout. Nebyla jsem zvyklá být sama. Chození do školky jsem obrečela, dva týdny u babičky o prázdninách byla muka.
Školu jsem měla ráda, ne kvůli dětem (pořád jen hloupě žvatlaly), ale kvůli učitelkám, kterým jsem se snažila zavděčit. Na rozdíl od ukřičených, zlobivých dětí byly upravené, rozumné, poslouchaly mne...
S bráchou nemáme tradiční sourozenecký vztah. Byla jsem tlačena do role zodpovědné sestry, která mohla za každý průšvih, zatím co "milášek" (tak jsem mu říkala ve chvílích, kdy mi lezl na nervy - a říkám mu tak do dneška, jen se ze skryté nadávky stalo přátelské škádlení) byl vždy čistý jako lilie.
Nevím. Dost možná to bylo jinak. Ale mé vzpomínky na chvíle prvních pubertálních let nepatří mezi mé nejoblíbenější. Ve třetí třídě mě poslali doktoři do lázní na druhém konci republiky. Na měsíc. Bez rodičů. Patřila jsem tam mezi nejmladší. Ostatní holky z pokoje chodily večer "pařit" a dostávaly pusy od kluků, já přečetla půlku naší městské knihovny, ze které mi naši v sobotu přiváželi čtivo. Byla jsem divná. A libovala jsem si v tom.

Ale už tehdy tam ve mně byl. Červ, který hlodal. Strach. O mně, zda to zvládnu. O rodinu, aby se jim něco nepřihodilo, abych nezůstala sama. Časem se to stupňovalo. Pokaždé, když jsem slyšela sanitku, bála jsem se, zda se našim něco nestalo. To už mi nebylo devět, ale patnáct. Strach přetrvával.
Vymezoval mi jasně daný bezpečný prostor, kde se mám pohybovat, aby se mi nic nestalo. Pravidla naší hry byla jednoduchá. Budu opatrná, dospělá, a nic se mi nestane. A tak jsem nikdy nepila alkohol, nekouřila, nenosila podpatky a minisukně (prevence proti znásilnění, říkali doma). Nechodila jsem po deváté večer z domu, neměla jsem kluka, v noci jsem si vždy po cestě ze schodů rozsvicela, na ulicích jsem nenosila sluchátka, aby mě nesmetlo auto, naučila jsem se nosit s sebou neustále vše, co bych teoreticky mohla potřebovat - rukavicemi počínaje, dlažební kostkou konče. Co na tom, že jsem si málem zničila od těžkého batohu záda.
Fakt je, že se mi nikdy nic nestalo. Rozhodně ne nic vážného. Žila jsem opatrný život v komfortní zóně. Ale smyčka strachu se postupně utahovala.

Vždy jsem byla cílevědomá. Chtěla jsem se líbit, zavděčit, být ta, na kterou rodiče budou pyšní. Být lepší než někdo. Nebýt průměrná. Ještě na nižším stupuni gymnázia se mi dařilo mít slušné sebevědomí. Žertovat na svůj účet, nebrat si špatné známky, z občasných posměšků ostatních si nic nedělat.
Ve škole jsem patřila sice ke střednímu proudu, nebyla jsem nejlepší, jak jsem si vysnila, ale pubertální hormony mě povznášely. Doma to bylo horší. Tatínek pracoval do večera a dny jsem trávila s maminkou a bráchou. Předesílám, že je miluji a dala bych za ně život. Jsou mi nade vše drazí. Ale jemné a podle nich neškodné poznámky se mi vryly do podvědomí a dodnes bolí. Hromadoilo se to. Jsi tlustá, zatáhni to břicho. Neumíš zpívat. Neumíš pískat. Máš velký nos a vyysoké čelo, nos ofinu.
Nepořádnost. Lenost. Baculaté prsty. Mluvím moc nahlas. Chodím moc rychle. Jsem neohleduplná. Nemám je ráda, když se chovám takhle.
A vzápětí se vždy dodalo: "Podívej se na ssestřenice, jak to ony dovedou lépe."
Kompenzace na sebe nenechala dlouho čekat. Naučila jsem se tvářit, že mi nic z toho nevadí. Jako bych neposlouchala. Jedním uchem tam, druhým ven. Neslyším, neubližuje mi to. I když některé jizvy budu mít v sobě napořád. Třeba jak mě babička rozplakala, když mi před nejlepší kamarádkou,která u nás přespávala, řekla, že vypadám jako bych tu slečnu snědla. (Od té doby žádná přítelkyně přes noc nezůstala. Neriskla jsem to ponížení znova.)

Někdy v té době mají počátky mé problémy s jídlem. Věděla jsem, že anorexie a bulimie je blbost, která mi zničí zdraví. Navíc, měla jsem nechat rodinu vyhrát a zhubnout? To nikdy. A tak jsem se naopak začala jídlem utěšovat. Tabulka čokolády na žal nebyl problém. A čím víc mi okolí dávalo svou nespokojenost s mou váhou najevo, tím víc jsem jedla. Úšklebky doktorky na endokrinologii mi přeměnily v peklo i návštěvu mých milovaných nemocnic.
Zároveň jsem se naučila být na sebe tvrdá. Vybrala jsem si obory, které mě bavily, měla jsem pro ně talent - a rozhodla jsem se, že v nich budu nejlepší, že vyniknu, že jim všem ukážu. Šlo to. Velký vliv na to měla i má češtinářka, osoba s dobrým srdcem a smyslem pro humor, která nás nikdy nesrovnávala. Naopak dovedla ocenit snahu, věnované úsilí a slušný výsledek.
Nebyla bych to ale já, abych si z dobrého neupletla na sebe bič. Kladla jsem na sebe poměrně slušné nároky - přičemž jeden byl hlavní. Nezklamat. Sebe, rodiče, profesory. Udělat maturitu s nejlepšími známkami. Osamostatnit se. Dostat se na všechny školy, kam se přihlásím.
Už po septimě jsem odletěla sama na dva týdny do Irska učit se anglicky. Metoda učení ve stylu hození neplavce do ledového rybníka a motivačního výkřiku "plav". Má oblíbená. Vysloužila jsem si konečně obdiv celé rodiny, tohle ještě nikdo neudělal. Místo zaslouženého pocitu sebeuznání jsem ale byla spíš rozhozená. Zvládla jsem a to, pravda, ale cítila jsem, že to není ono. Že ještě chci zůstat v Čechách, ve sladké domovině.
Přišel maturitní ročník. Udělala jsem napoprvé zkoušky v autoškole (auta nesnáším, bojím se jich, ale přece nebudu jiná, divná). Ale ze stresu jsem dostala mononukleózu. V červnu jsem odmaturovala, byla biřmovaná, dostala se na všechny obory, kam jsem se hlásila. Našla jsem si slušně pracenou brigádu. Co na tom, že byla ve skladu, v nepřátelském prostředí lidí i alergenů, hlavně, že jsem porazila sestřenici, co se výplatní pásky týče.
Nakonec jsem odjela znovu na jazykový kurz, tentokrát do Vídně. Už tam jsem cítila, že hranice strachu, úzkostí, dosahuje vrcholu. Že už nemůžu, že se z toho zblázním.

Zvládla jsem to, jak jinak. Ale přijela jsem domů a tělo to nevydrželo. Zhroutila jsem se. Brečela jsem vždycky často, ale tentokrát si toho všimla i rodina. Stačilo mi maloučko. Zmínka o staré škole, o novém studentském životě, o spolužácích, o rodině, o cizině, o domovině, o pohádkách...
Když jsme měla volno, ležela jsem v posteli a plakala jsem. Nakonec i zcela bez důvodu. Před známými jsem se musela přetvařovat, ale bylo mi z toho zle. Fyzicky. Zhubla jsem. Neměla jsem sílu vůbec na nic. Chtěla jsem jen aby mě neustále někdo objímal, říkal mi, že mě má rád, ale stejně jsem tomu nnevěřila.
Rodiče měli pochopení. Našli si čas na nastavení ramena a přátelské věty. Ale když se stav nelepšil, přišlo občas i popíchnutí, že jsem hysterická. Že dělám zbytečné scény, když mi nikdo nic nedělá. Musím se naučit ovládat.

Nevím, jak velkou váhu to nese, ale z obou stran si nesu genetické zatížení, co se nervové lability týče. Kořeny sahají hlouběji do minulosti. Ostatně, někdy mě strašili historkou, jak se prapraděda opil a v hazardu prodal statek. Nicméně, chci jen říci, že jsem vyrůstala s tím, že antidepresiva jsou lék, který zabírá. Tedy, lék... Spíš berlička.
Lidé v depresích, ti nejsou nemocní, jsou jen neschopní, slabí. Takový pohled jsem si nesla s sebou. Z knih, z historek, z vyprávění, z hloupých poznámek, ulovených mezi lidmi.
Když mi naši naši navrhli návštěvu psychiatrie, okamžitě jsem odmítla. Nejsem cvok. Co kdyby to někdo zjistil? Co by tomu řekli lidi? Budou na mě koukat jako na chudáčka, což nesnáším? Nebo jako na nebezpečného blázna - a budou se mi vyhýbat?
(Jako malá jsem byla u psycholožky. Jen jednou, kvůli problémům v rodině. A to individuum mi tehdy potvrdilo obecný předsudek, že věštkyně Jolanda a tihle pseudodoktoři jsou jedna verbež. Dnes vím své a psychologů si vážím, mají můj obdiv. Jen asi pořád záleží na tom, na koho natrefíte...)

Blížím se k závěru. Můžete skončit. Promiňte, že jsem zabírala váš čas. Jen ještě posledních pár slov.

Týden před adaptačním kurzem jsem si uvědomila, že další síly nemám. Není co ztratit. A mám-li univerzitu zakončit s červeným diplomem jako tatíček, budu potřebovat víc, než jen odhodlání.
První návštěva na psychiatrii mi přinesla antidepresiva a radu, že mám malé sebevědomí, mám se tedy každý den alespoň jednou pochválit. Hahaha. Ne. Nedokážu to. Ještě pořád ne.
Na dalších sezeních se rozebírá můj život do hloubky a já musím mluvit o problémech, které mě bolí k slzám. Pomáhá to. Snad. Trochu. Snažím se přijmout taková, jaká jsem.

Ač mám ráda ukončené příběhy s jasnou tečkou na konci a mým oblíbeným žánrem jsou humoristické romány, tomuto příběhu závěr chybí. Bojuji dál. Zase se snažím komentáře a poznámky na svou postavu a chování ztlumit, nebrat si je. Učím se být na sebe pyšná. Být zase v samotě, jen sama se sebou. Číst knihy, plést, koukat na filmy, sportovat, vařit, jíst, spát. Odpočívat. Ne všechno mi vždycky jde, ale i snaha se počítá...

Nikdy jsem nedošla tak daleko, abych uvažovala o sebevraždě, v tom mi pomohla víra v Boha. Ale úvahám o smyslu bytí, rozdílu života a Života jsem se nevyhnula. Měla jsem štěstí, že má racionální část vyhrála vnitřní soupeření s iracionálním pocitem marnosti a já si na psychiatrii došla. Ne každý ale vyrůstá v prostředí, kde se tenhle typ lékařství nepovažuje za šarlatánství.
Ale věřte nebo ne, oni skutečně umí pomoct. Cesta z chronickým úzkostí a depresí je dlouhá a bude to jen na vás. Prášky vás nenapraví úplně. Budete pracovat sami se sebou - a sama vím, že to je strašně těžké. Psychiatři a jejich léky vám ale pomohou dostat se z nejhoršího, abyste se na ten vnitřní boj vůbec mohli připravit, postavit se v ringu na nohy. Jen se na ně obraťte dřív, než bude pozdě.
Přikládám kontakt. Neboj se.

Dopis, jenž se mi nepsal lehce

24. listopadu 2017 v 10:52 | Flavia |  Myslím...
Předně prosím promiň, že odpovídám až teď. Nechci se vymlouvat, že nebyl čas. Byl, ale bylo pro mě dost těžké zamyslet se nad touhle otázkou. Přiznávám, cítím se vždy trochu nepříjemně, když mám hovořit o něčem, o čem toho moc nevím.
Tedy. Co já vím o homosexualitě? Skoro nic. Má milovaná (bez ironie!) církev to pořád bere (mýma očima viděno) jako evoluční chybu. Něco, co není přirozené. A zároveň ale plně podepisuji slova papeže Františka, její hlavu a hlas, který říká: "Kdo jsem já, abych soudil?"

Bavila jsem se o tom kdysi s jedním skvělým knězem. Říkal, že skutečně existuje část lidí, kteří jsou "výjimkou" ve vývoji, skutečně jsou homo nebo trans. A pak je to pro ně zlé, protože za to nemohou. Není nic horšího, než je odsuzovat, vždyť za to nemůžou, narodili se tak - a obyčejně s tím mají problémů víc než dost. Ostatně, já věřím v Boha, který večeřel s celníky (= vlastizrádci, vyděrači, korupčníky) a nevěstkami, který nabízel svou lásku, skutečnou sebeobětující lásku úplně všem, i když si ji nezasloužili - tak proč ne homosexuálům, kteří se na něm ničím neprovinili?


Trvám ale na tom, že takových lidí není tolik, jak by se mohlo zdát. Stojím si za tím, že lidé experimentující s něčím tak úžasným, jako je lidská sexualita, si hrají s ohněm. To už za hřích považuji. Proč? Protože je to pohrdnutí svou přirozeností. Něčím, co nám bylo dáno jako obrovský dar. Něčím, co bychom si měli chránit a zacházet s tím velmi rozumně, protože se vystavujeme riziku, že když někdo zraní náš intimní život, bude to bolet mnohem více než zranění na těle. Jako každé zranění duše se i tohle zarývá mnohem hlouběji - a zanechává (pokud se vůbec zhojí) ošklivé šrámy. Takže, sečteno a podtrženo - neodsuzuji žádné lidi (nebo se o tom alespoň snažím :D), ani homosexuály "přirozené", ani ty experimentující - ať už kvůli módě, přátelům, touze po změně a originalitě. Ale to druhé považuji za nešťastné - už kvůli nim samým. A udělám, co je v mé moci, abych jim ukázala, že tudy cesta k sebepoznání nevede. Nejsem učený teolog - nečetla jsem ty správné knihy, ani nehovořila s moudrými lidmi, neposkytnu moudrou radu. Ale můžu jim všem říct, že je mám ráda, jako každého člověka. Může je obejmout, říct jim, že jsou skvělí bráchové a sestry v Kristu. Že si cením všech jejich vlastností a když je nepřijme svět, On je přijme určitě takové, jací jsou. Ostatně, my křesťané nejsme mnohdy lepší, i my máme své problémy - a naší jedinou výhodou (a zároveň zavazující povinností) je, že známe Pána a nějak matně tušíme, co chce, kam nás vede.

Ještě pár slov. Existují různé problémy s homosexualitou spojené. Adopce dětí. Jsem pro v případech, kdy hrozí ústavní výchova. Stavím výše lásku nad povinnost. Sňatky. Nezlob se, ale to zatím ne. Proti partnerství nic nemám, ale nejsem pro zrovnoprávnění svazku, který nemůže dát potomka, který není "přirozený", se svatbou páru tradičního. Ale přiznávám, zde si nejsem jistá.



Co mě ale trápí nejvíc, to je "vyvyšování" LGBT komunity nad heterosexuální jedince. Mám trochu pocit, jako když vegetariáni a vegani mají potřebu sdělovat svou dietu každému místo pozdravu. Nemám problém s tím, přiznat jim práva, ale oslavovat to? Vyhrazovat se třeba proti pochodu pro rodinu (který je jen tichou opozicí?) Barvičky, masky - čiší z toho lacinost přesvědčování "pojďte, přidejte se k nám, jsme boží, free a happy". A to je to, o čem jsem již mluvila. Výzva k experimentům, kterou nepovažuji za zdravou - a už vůbec ne přínosnou. Nač slavit, že je někdo jiný? Vždyť to je stejné, jako bychom slavili den rudé a žluté kůže, den hnědých a blond vlasů… Každý jsme jiný, není třeba kolem toho dělat aféru. Mějme se rádi - nehledě na pohlaví. A prokažme těm "druhým" svou úctu tím, že jim necháme prostor, bez komentování jejich orientace.
Nepřesvědčujme. Milujme.
 


„Co je podstata křesťanství?“

24. listopadu 2017 v 10:24 | Flavia |  Myslím...
To je pro nás křesťany těžká otázka. Nebo si alespoň myslím, že by měla být. Už proto, že odpověď na ni by měla být okamžitá, snadná a prostá - a přece je to velmi nesnadné: copak můžeš (natož) několika slovy poskytnout vysvětlení Boha? Protože, milý nevěřící příteli, Bůh je ten, v koho věříme. Ale chceš vědět, kdo je Bůh. Chápu. No, pokud bych měla skutečně říct úplně první ideu, jež mě napadla - pak tedy budiž podstatou křesťanství láska. Proč?

V jedné písničce se zpívá, že Pán nabízí lásku tak, aby přijal celý svět. Toho bych se ráda chvíli podržela. Myslím totiž, že je plně vystihující. Láska totiž není jen fyzická přitažlivost (ostatně, já myslím, že fyzická přitažlivost nemá s pravou láskou moc společného, ale o tom někdy jindy) mezi mužem a ženou, ale je to i ideální podstata vztahu mezi přáteli, rodiči a dětmi, učiteli a žáky - a mezi tebou, jako člověkem, a Bohem. Láska totiž v sobě obsahuje mnoho dalších slov, která slýcháme v chrámu, čteme v Bibli, při troše štěstí vídáme v našem životě.


"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne."
1Kor 13, 1-8
Copak existuje lepší definice? Podívej, představ si, že náš Bůh je tvůj táta. Ne otec, tatínek. Ten, který ti dal život - skutečný život, dal ti tvou duši. Věděl o tom, že přijdeš, a miloval tě dříve, než jsi se narodil, tak, jak jen může rodič milovat své dítě. A když jsi se narodil, zamiloval se do tebe znovu, šíleně a úplně, dal by ti všechno, co jen má. Když máš někoho rád, říkáš, že bys za něj dal život. Myslíš to vážně? Náš taťka jo. Vzal na sebe podobu tebe a odžil si i život člověka. Měl rodiče, kamarády, svoji partu, chodil na puťáky, účastnil se bujarých oslav. Byl jako ty. Jen byl prostě Bůh. Ptáš se, jak je možné, že to lidé nepoznali, když se přece určitě choval jinak, když nikdy nehřešil, neměl žádné slabosti? Odpovím ti otázkou. Bůh se nějak ukazuje v každém z nás. Nejen v tobě, ale i v tvé sousedce, spolužákovi, chlapíkovi, co u vás ve městě uklízí ulice. Ty v nich vidíš Pána, Spasitele, nekonečně dobrého, toho, kterému vděčíš za všechno?


To je totiž jediné, co po nás Bůh chce. Abychom měli rádi jeho, své bližní a sami sebe. Tak, jako on má rád nás. Chce, abychom odpouštěli, rozdávali, sdíleli, přáli, soucítili, pomáhali… Abychom byli jeho skutečnými dětmi. Ale protože nás má opravdu rád, nechce si svou vůli vynucovat - naopak nám dal plně svobodnou vůli. Nikdy nás ale nenechá samotné. Ví, jak těžké je pro člověka rozhodovat se pro dobro, překonávat pokušení, a tak je vždy ochotný nám pomoci. Je tu pro nás každou vteřinu našeho života. Vždy má připravenou lékárničku s desinfekcí na rozbitá kolena, která si natlučeme, když mermomocí chceme běžet mimo stezku do božího království. Je jako GPS - vždycky znovu přepočítává, když se odchýlíme z cesty, kterou nám vybral a která by bývala pro nás nejlepší.

Sedím na kafi s kamarádkou a ptám se: v čem je podstata křesťanství? V co věříš?
"Pro mě je křesťanství hlavně možnost se o někoho opřít. Kdykoli, i když už nevěřím ani sama sobě. Vím, že On je se mnou a absolutně mě podporuje."

Mlčky usrkáváme horkou čokoládu. Křesťanství je v první řadě náboženství lásky.

Ježíš: silák nebo ňouma? Aneb o Božím umění slučovacího poměru

8. listopadu 2017 v 19:44 | Flavia |  Myslím...

Jeden můj oblíbený kněz mi nedávno připomněl, že víra v nás je jako Ježíš sám. Síla, zářící ze Syna Božího, který přemohl smrt, který je odhodlaný, všemohoucí, vševědoucí. Ježíš, který je Spasitelem, o kterého se vždycky můžeme opřít, který nikdy neumdlévá.
Ale plamínek víry v nás se někdy jenom třepotá, je jako malé křehké dítě, které potřebuje chránit, živit, milovat.

Přesně na tohle jsem si vzpomněla, když jsem ten článek (http://www.vira.cz/Texty/Tema-tydne/Jezis-sladkej-nouma.html) četla.
Když jsem byla malá, byl pro mě Bůh hlavně "táta". Prostě milující tatínek, papá, který mě utěšoval, když jsem se bála, který mě chránil a opatroval, byl se mnou úplně všude - i ve tmě během noční hlídky na táboře. Viděla jsem ho všude - ve stromech - byly vznešené, ohromné, čisté a mířily k nebi, v horách, které mi ukázaly, jak moc malé stvoření člověk je… Když jsem něco vyvedla, nikdy nekřičel (narozdíl od našich :)), ale bylo mi to stejně strašně líto. Ty přesmutné oči na kříži. Takové trestání "učitele učitelem", že on trpí za mé chyby, se mi zdálo strašně nespravedlivé.
Pak se stal postupně mým nejbližším přítelem. Asi to znáš, ten pocit, když přemýšlíš, zda má vůbec cenu dělat něco jiného, než být s ním. Povídala jsem si s ním, představovala si, že večer sedí na mé posteli a usmívá se na mě, když mu vyprávím o svém dni, o radostech s úsměvem, o starostech s výčitkou. Hldil mě po vlasech, když jsem byla smutná, uměl trpělivě naslouchat. Vždy tu byl a je pro mě, každou vteřinu mého života, je plný pochopení, lásky, vždy ochotný mě obejmout a začít se mnou znovu.
Třeba jednou, pokud mi bude souzeno být matkou, pochopím ještě lépe, jakým dítětem je Ježíš v mém srdci. Jak moc I on touží po mé lásce, ochraně, důvěře. A naopak - jak Bůh miluje mě, své dítě, kolik pochopení a lásky mu dlužím já.
Ježíš roste s námi - v nás. Umí být malým křehkým dítětem I pohádkovým rytířem v plné zbroji, bez bázně a hany.

Teď budu zase poněkud odvážná ve svých výrocích já. Myslím, že Ježíš je - jak je řečeno - "ňouma". Jak jinak chceš nazvat člověka, který by se pro tebe rozdal, který by ti dal všechno co má, sebe, svou lásku, i když jsi ho tolikrát odmítl? Vždyť očima našeho světa je to naprostá blbost. Na tak zamilovaného člověka, jako je Ježíš do nás, bychom se dnes dívali jako na truhlíka, ťuldu - ale přesto bychom se v duchu pousmáli - a snad mu I trošku záviděli tu jeho bezvýhradnou oddanost, bezprostřednost, naivní důvěru, a chtěli být alespoň na okamžik jako On.
Ano, tak nějak mi to z předchozích řádků vyplývá. Buďmě ňoumové! Rozdejmě se pro Pána v našich bližních. Nečekejme nic a dávejme všechno (já vím, hovoří se o tom lehce, ale jak těžké je uskutečnění, když musíme přemáhat sobectví, lenost, pokušení…) Odevzdejme svůj život plně do rukou Hospodina. Nebojme se!
Protože takový ňouma, ten je vlastně strašně silný. Paradox? Nemyslím. Ježíš není jen slabý, nebo jen silný. Je obé - a to do krajnosti. Je nejsilnější, když se o něj potřebujeme opřít, je natolik silný, že nás přenese přes nejtěží období našeho života. Je to Bůh, který vyvedl Izrael a utopil jeho nepřátele, ten, který zničil Sodomu, ten, jenž nás provází Starým zákonem jako Spravedlivý.
A přece - je natolik "slabý" jak jen může být milující rodič k svému děťátku. Položil za něj vlastní život, podrobil se hanbě, týrání, šikaně, nenávisti, jen aby svým dokázal, jak moc je má rád. Jsme Boží slabostí.

"Copak může matka zapomenout na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hleď, vyryl jsem si tě do dlaní."


Amen.

Rozloučení

16. září 2017 v 22:18 | Flavia |  Zachycuji krásu světa
Opatrně pohnula pravým koutkem úst nahoru. Vzápětí pohyb napodobila na druhé straně tváře. Otevřela oči. Úsměv. Vypadá přirozeně? Doufala, že by mohl. Pokládala se konec konců za docela dobrou herečku. Nerada dávala najevo, jak se cítí, neviděla důvod, proč by měl někdo cizí vidět, jak jí doopravdy je. A že tu vnitřní mizérii bylo třeba dnes, stejně jako posledních pár týdnů, dobře maskovat. Paradoxně se zakrývá vztek či nenávist, jakákoli silná emoce lépe, než dlouho přetrvávající smutek a prázdnota. Obočí zkřivené hněvem lze narovnat silou. Slzy deroucí se do očí se vysouší nenápadně jen těžko.


Věnovala zběžný pohled hodinám. Už teď vyráží pozdě. Nevadí. Dnes ne. Obsese být všude o hodinu dřív je dnes potlačena strachem ze setkání, ke kterému má dojít. Není třeba se bát, okřikuje sama sebe a křečovitě zatíná zuby do úsměvu. Vždyť se má vlastně těšit, potká spolužáky, parťáky, přátele, lidi, kteří ji obklopovali uplynulých osm let. Nač ten pocit nervozity?


Ten dlouhý čas je pryč. Skončil. A ecce homo: jistoty jsou v jediném okamžiku pryč. Pryč je třicet známých tváří, které vídala den co den. Pryč jsou vzory a idoly usazené na profesorských židlích. Pryč je vstávání o půl osmé ráno i přebíhání rušných městských tříd. Víckrát nebude čekat na přítelkyni z Vrchlického ulice, aby spolu šly ke (svým způsobem tak krásné) budově gymnázia. Je konec nekonečně dlouhým hodinám německého semináře, táhnoucího se do večerního šera. Je konec.

Obléká kabát a vybíhá ven na ulici. Zastavuje se. Už není dítě. Už nemusí běžet. Bude mít zpoždění, onu akademickou čtvrthodinku. Ale určitě nebude sama. Za chůze se upravuje, zastrkuje vlasy za ucho, trénuje úsměv.


Rozpačité ahoj s prvním z úsměvů této noci věnuje spolužákovi postávajícímu před hospodou. Málem ho nepoznala. Změnili se tak všichni?

Studený vzduch nechává za dveřmi a vchází do salonku. Je jich tu málo. Ale jsou to Oni. Postupně se trousí další. Formální témata jako prázdniny, vysoké školy a seznamovací kurzy se postupně vyčerpávají. Je jí do breku, když si pomyslí, že si nemají co říci. Tak krátko a už o nich neví nic. "Nic" čítající jejich problémy, jejich rodiny, vztahy, zájmy…

Přišly profesorky. Zbožňovaná třídní, která i přes přísnost a náročnost je tak úžasným člověkem. Neméně oblíbená zástupkyně, která je měla jako vlastní a byla vždy na jejich straně. Milovaná češtinářka, která jí nevědomky předala štafetu, člověk, který ani by tušil, suploval jí občas rodiče. Sedí blízko nich a není pomalu schopná slova. Je jí trapně, spolužáci na druhé straně stolu by si jistě poradili lépe. Vždy jim záviděla, jak umí bez ostychu a přesto s respektem vést konverzaci. Mobil zavrní. Spolusedící, milá V. přichází. Konečně. Na chvíli je ticho zažehnáno, nové impulzy roztepávají hovor. A pak, asi po dvou hodinách a půl litru nealkoholického piva se konečně osmělí. Položí jinou než zdvořilostní otázku směrem k pedagogickému sboru. A přijde odpověď. Obsáhlá, upřímná, vtipná. Zaskočena jednoduchostí, s níž lze vyměňovat repliky pokládá vedle vyřčené věty další. A čas plyne, ubíhá, sprintuje.
Chvíli se baví se spolužáky (poprvé v životě bez ostychu, bez předsudků z jejich reakcí a zjišťuje, že jsou vlastně normální, vtipní, že se s nimi dá (minimálně po nějakém tom pivu) vést diskuze vlastně o čemkoli - od filosofie až po společné známé ze základní školy). Skáče v hovoru tu sem, tu tam, připadá si tak pohodlně, že nemyslí na odchod, i když se jedenáctá hodina blíží a lidé se pozvolna vytrácejí do šera a chladna nastávajícího podzimu.
Telefon tiše vyzvání svou pohádku o Champs-Élysée. Něco tak krásného, lehkého a radostného. A přesto zní v tuto chvíli jako gong, do kterého bylo udeřeno pro ukončení světa. Nerada se zvedá, platí útratu a ještě naposledy se vrací za společností do světla a tepla zastrčené místnůstky, kam se sotva všichni vejdou. Vrývá si pohledem dobře známé tváře do paměti. Jen aby nezapomněla.


Loučení. Objímání. Polibky na tvář. M. a jeho šest deci bílého vína způsobující familiérní přátelskost. Potřásání rukou s životním vzorem, přání výdrže, mnoha úspěchů a víra v brzké shledání (o které hned skepticky přemýšlí, zda byla míněna vážně, či šlo jen o zdvořilost. Přiklání se k druhé možnosti. Ale i tak si slíbí, že se bude na školu chodit dívat. Alespoň z dálky. Zamávat těm šedým oknům. Závidět studentům. Postesknout si po učitelích a krásných letech dospívání.)
Zlomený hlas. Poslední pohled. V duchu si nadává. Jak se mohla takhle dojmout!
Sedá do auta na sedadlo spolujezdce. Vyjedou. A začne plakat. Nemůže přestat. Brečí jako malé dítě, nedá se utišit. Neví moc proč, snad má strach ze ztráty jistot, z toho, co přijde, z toho, co už není, z toho, že už některé milé tváře nikdy neuvidí. Možná ze všeho, možná je jen unavená. Ale slzy provází i celý další den. Upršený, zahalený do těžkých šedých mraků.



Je večer, den druhý. Po odpoledním plačtivém maratonu slzy došly. Naše malá abstinentka zapila smutek. Teď má v sobě prázdno. Ještě občas se jí zadrhne slovo v hrdle, ucítí mráz přebíhat po těle. Ale bude dobře. Snad.

Kořeny

15. dubna 2017 v 17:40 | Flavia
Po relativně klidném půlstoletí se ve spánku zatuhlá Evropa
začíná probouzet. Konflikty, do dneška bezpečně vzdálené a pro člověka žijícího
na starém kontinentu bezvýznamné jako mouchy poletující po pokoji, se začínají
nebezpečně přibližovat k hlavě spáče. Nutí ho se ohánět, mávat kolem sebe
rukama. Zmatkuje. A místo hledání důvodu přerušení svého spánku a vyřešení
problému zaplácnutím obtížného hmyzu se chová zcela iracionálně. Nadává na
všechna zvířata včetně domácích a užitečných. Hlasitě křičí o nutnosti odsunutí
vší fauny z jeho okolí a zapomíná, že med na chlebu, jenž zakusuje
k snídani i mléko, kterým sousta zapíjí, jsou na stole jen díky zvířectvu.
Při pohledu na dnešní společnost se nabízí srovnání
s řečenou bajkou. I my kritizujeme v poslední době masy původem
z Blízkého východu bez uvědomění si skutečnosti, že právě odtud pochází
naše kultura. Brojíme proti muslimům, židům, křesťanům a ve jménu humanistické
společnosti žádáme jejich odsun a potrestání.
Jistě, není možno tolerovat násilí a to, co s ním
souvisí. Ale neměli bychom místo nejistého tápání při hledání jejich řešení
spíše hledat jeho kořeny? Co vede k tomu, že se ataky na demokracii stávají
stále častějšími?
Jak vypadá zlo pohádkové, čisté a dobrem nezkalené můžeme
vidět v pohádkových knížkách. Ale není ono zlo i v nás? Zamysleme se nad touto navenek pobuřující otázkou.
Nespočívá přece výzva onoho moderního člověka, za kterého se považujeme, právě
v sundání růžových či černých brýlí a rozpoznání nečernobílého světa?
Asertivita. Slovo často skloňované ve všech sedmi a snad i
více pádech. Je ale skutečně takovým požehnáním, jak je nám podsouváno?
"Musíš se umět
prosadit. Naučit se říkat ne. Nehasit, co tě nepálí. Nebrat si práci domů.
Uspokojit své potřeby. Užívat si života. Nebát se jít přes mrtvoly.
Neprohrávat."
Když to zvládneš, prožiješ svá léta naplněně, křičí na nás
ze všech stran. Ale pozastavme se u toho na chvíli. Ořežme-li slibně znějící
fráze až na kost, získáme jednoduché, brutálně znějící tvrzení. Prosaď se na
úkor ostatních a nakrm své ego. Budiž
nám útěchou, že myšlenky na osobní prospěch provází lidstvo během celých dějin.
"Přes překážky ke hvězdám" nebo Nietzeho
"übermensch" toho budiž důkazem. Zda
je vůbec možné dosáhnout sobectvím, popřením soucitu, zneužíváním bližních,
manipulací a lhaním něčeho tak křehkého a jemného jako je lidské štěstí, to
ponechme povolanějším, psychiatrům a teologům.
Pokusme se uchopit asertivitu jako možnou příčinu dnešních
problémů lidstva. Každý z nás se (většinou) skrytě považuje za
nejhodnotnějšího jedince. Postupem času se tato zvláštní vlastnost (nazývejme
ji pro zjednodušení syndromem nejlepšího) přenáší i na naše potomky. Ale pokud
budeme na tomto principu chtít vybudovat společnost, musíme počítat s tím, že
nebude stát na zdravých základech. Skupina egoistů nikdy nevytvoří funkční
kolektiv.
 Aby bylo jasno, nic
nenamítám proti ideálu zdravě sebevědomého jedince, který umí hledat kompromis
a je si vědom vlastní ceny. Ale člověk je tvor křehký, snadno sklouzávající
k extrémům. Snad proto se stále častěji užívá lidství v nás jako
prostředku, nikoli účelu. Je snazší překřičet slabý hlas než přizpůsobit svou
hlasitost tak, aby vynikly oba. A tak od neškodného sdělení svého názoru
sklouzáváme k prosazování se. A prosazování se je vždy na něčí úkor.

Víme vše, totiž že nevíme (skoro) nic aneb o hledání pravdy v 21. století

15. dubna 2017 v 17:35 | Flavia |  Myslím...
Práce, jež byla zaslána do soutěže Cena Bronislavy Müllerové
(http://www.vnjh.cz/cena-bronislavy-muellerove/vyhlaseni/)

Slovem roku 2016 bylo 9. prosince prohlášeno v Německu přídavné jméno "postfaktisch"1 , jímž je označována společnost, ve které se význam tvrzení neodvíjí od jejich pravdivosti. Pravdivostní hodnota argumentů přestává být důležitá, lidé se řídí stále častěji pocity a emocemi2 . Tradiční autority jsou obviňovány z propagandy a manipulace a lidé se od nich odvrací ke konspiračním teoriím. Dostali jsme se do vývojového stádia, ve kterém "víme vše, totiž že nevíme (skoro) nic".
Sen francouzských revolucionářů o dostupnosti vzdělání pro všechny je dávno naplněn a rovnost příležitostí je v moderním světě (pomiňme nyní totalitní státy) zaručena. Navzdory tomu dosud nemůžeme říci, že díky tomu definitivně rozumíme světu. Naše poznání stále není úplné: čím hlouběji se dostáváme pod povrch, tím více záhad vystupuje. Svět je natolik složitý, že ho věda nedokáže vysvětlit. Toho řada subjektů využívá a zanáší ho úmyslně informačním šumem, který jim má přinést prospěch. A tak stále potřebujeme někoho, kdo by rozhodl, co je pravda a co lež. Oproti dobám minulým je tu jeden rozdíl. Soudcem jsme si tentokráte my sami.
V dvacátém prvním století je člověk poprvé v dějinách plně zodpovědný za své činy, za své volby. Má právo řídit se vlastním rozumem. Sám si vybírá to podstatné, sám určuje, co chce a nechce slyšet. Jde, kam touží jít, a volí si směr. Může se svobodně nadechnout i zadržet dech. Poznávat, jaké to je žít. Znát svět a především sám sebe. Pochopit, proč říznutí se o ostrou trávu bolí, a poučit se z toho. Nepřijímat pouze dogmata vyřčená někým povolanějším. To nesmíš, to musíš. Celá letitá tíha "otročení" společnosti, onoho dospívání pod přísným rodičem, jehož roli hrála v minulosti společenská a náboženská pravidla, to vše je pryč. Společnost dospěla. Ale stejně jako u adolescence jedince není ani přerod společenství záležitostí jedné noci.
Dítě při svém zrání přejímá vzorce chování od svých bližních. Učí se rozpoznat, co je dobré a vhodné následování a co je pouhý omyl, slepá ulička. Často má navíc cestu umetenou radami a příklady rodičů. Ale český národ se teprve před dvaceti sedmi lety ocitl z ničeho nic ve stavu demokracie, kterou zažil dříve ve své historii jen letmo a krátce. Oproti státům Západu mu byla odepřena možnost dospívat pozvolně. Prožít si pubertu, vzpírat se názorům zkušenějších, chovat se nerozumně. Jenže pokud přeskočíme celou pasáž adolescence, dostáváme se do situace, ve které si má dítě-společnost (za kterou bylo dosud vše rozhodováno shora) řešit své záležitosti zcela samo. Ovšem, metoda učení se "hozením do studené vody", která byla v tomto případě praktikována, bývá poměrně účinná. Nicméně bývá provázena řadou vedlejších příznaků. U lidí koktáním, zadrháváním se či samovolným únikem moči, u společenství pak zmateností, napoleonským komplexem a všudypřítomnou "blbou náladou".
Moderní svět nabízí takovému zmatenému jedinci odpověď "na vše". Se vznikem internetu a rozvojem sociálního života "na síti" je mnohem snazší najít zdroje informací. Nic však nevíme o pravdivostní hodnotě poskytovaných tvrzení. Problémem vyvstávajícím z práva svobodného vyjadřování se je však stále vzrůstající počet (v názorech lišících se) pramenů. K čemu je, že na nás po zadání otázky Co je to pravda? 3 Google vychrlí za setinu vteřiny dva miliony odkazů, ale každý z nich tvrdí něco jiného? Čemu můžeme věřit? A odpověď se opět naskýtá sama. Věříme tomu, čemu věřit chceme.
"Lidé se obecně spíše vyhýbají nesouhlasným informacím, zatímco aktivně vyhledávají ty, které potvrzují jejich původní postoje v tzv. selektivním vystavení (selective exposure). Efektem těchto zkreslení je podle Lodge a Tabera posilování původních postojů a jejich polarizace." 4
Zůstaňme ještě na chvíli u přirovnání společnosti k dítěti. Ve školním (a ještě mladším) věku si můžeme dovolit hrát si jen s těmi, které máme rádi. S kamarády. Parta, kterou nic na světě nerozdělí, která si slíbila přátelství až za hrob, kterou spojovala nenávist k nespravedlivé paní učitelce přírodovědy a láska k Aničce z "Béčka", může být však kamenem úrazu v dospělosti. V pracovním kolektivu při komunikaci "face to face" se člověk naučí vycházet i s lidmi, kterým by nejraději vysypal do vlasů kyblík písku. S ohledem na společenská pravidla a z nich vyplývající postihy myšlenky na podobné chování bývají udušeny už v zárodku. Jinak to však chodí na sociálních sítích. Tam, kde člověk komunikovat "s nepřítelem" nemusí, raději se kontaktu vyhne. Tím však vznikají jakési sociální bubliny, do kterých se neuzavírají jen jedinci, ale celé skupiny osob se stejným názorem na určitou problematiku. Avšak tím, že komunikace probíhá jen mezi spřízněnými dušemi, mizí z virtuálního života mnohých lidí odlišné vidění světa a dochází k polarizaci společnosti. Již Sokrates tvrdí, že pravda - a tedy i jistota - se nejlépe hledá v dialogu. Vycházíme-li z této myšlenky, dojdeme k závěru, že se tito (myšlenkově izolovaní) jedinci stávají mnohem snáze manipulovatelnými. Nejen členy své skupiny (od nichž mohou v zápalu boje za jedinou pravdu přejímat postoje, které jim byly do té doby cizí), ale zvláště pak silami, které pravdu úmyslně posunují.
Právě propaganda je dalším problémem dnešního světa. Spojuje (a zároveň rozděluje) dvě základní svobody spojené s médii. Právo příjemce na získání pravdivých informací a právo autora vyjádřit svůj vlastní názor. V době internetu je stále těžší oddělit webové stránky přinášející objektivní pravdu od subjektivně pojatých názorových blogů. Ve Spojených státech až na výjimky neexistuje nic, co bychom mohli nazvat "nezaujatým" médiem, zpravodajství se oficiálně přiklání v politických otázkách na stranu demokratů, či republikánů. Výhodou tohoto systému je fakt, že s objektivitou nikdo nepočítá, a chce-li si někdo utvořit kompletní obraz o dané události, sleduje více zdrojů, porovnává a sám si tvoří názor. U nás bylo od obdobného principu, zavedeného za časů první republiky, během vlády totality upuštěno. Hlas jedno silného státního zpravodajského média (ponechme nyní zábavní a odborná média stranou) se po revoluci převtělil ve více společností, které svou činnost prezentovaly jako ryze objektivní, odpovídající novinářskému kodexu5 . Ale je nutné si uvědomit, že lidskou přirozeností je zaujímat a šířit názory. Ač bývá neutralita a faktičnost stále vyžadována, člověk (a tedy i žurnalista) vždy podvědomě zaujímá k problému okamžité stanovisko, které pak - u seriózních zdrojů jen mezi řádky" - posílá dál. A tak v různé míře dochází k názorové vyhraněnosti médií, zapříčiněné již výše zmíněným vytvářením uzavřených sociálních skupin. Nebezpečí tkví v tom, že zatímco za minulých režimů při čtení novin člověk předem počítal se zatajením jistých faktů, dnes je z hlediska obsahu nutné být obezřetný i při čtení zdánlivě nestranných a nepředpojatých deníků6 .
Kromě tohoto typu (řekněme očividné) propagandy se rozmáhá v těchto časech i jiný "nešvar". Nezávislá média jsou skupována několika málo společnostmi a moc určovat, co a jak se bude psát, tedy přechází do rukou úzkého kruhu lidí - vlastníků těchto firem. Jejich ekonomické zájmy mohou ohrožovat pluralitu názorů, neboť mají-li zpravodajské společnosti vynášet, je třeba, vedle prodeje reklam, psát především o tom, co se bude lidu líbit - a majiteli nebude škodit. Pokud má totiž (byť jen jedno) vlivné masové médium z velké části pod kontrolou jeden člověk, vyvstává riziko manipulace plynoucí ze střetu zájmů. Zvláště pak, jedná-li se o osobu politicky angažovanou.
A ještě jeden zlozvyk žurnalistů činí utváření si nezkresleného názoru těžším, než by bylo nutné. Bulvarizace médií, která se dříve týkala jen pokleslé literatury, je dnes všudypřítomná. I seriózní listy v rámci konkurenčního boje sklouzávají stále častěji k uveřejňování zpráv s vulgárním (nejen v původním smyslu slova) obsahem, o vizuálním podání nemluvě.
Novinářský kodex, požadující uvádění nezkreslených, z kontextu nevytržených informací, pouze apeluje na základní lidskou slušnost, neslouží jako vynucovací prostředek. S přihlédnutím ke světu, ve kterém není možné ověřovat informaci z několika zdrojů, chceme-li s ní přijít na trh první (a zaujmout co nejpoutavějším titulkem), je logické, že bez tvrdých postihů se na kodex dbá snad jen v dětských časopisech.
"…někteří lidé tvrdí, že proti nízkému tisku se nemá bojovat jinak než zvyšováním obecné kulturní úrovně. To asi je, jako by někdo chtěl zamezit lichvu, kapsářství a jiné majetkové delikty nikoliv zákony proti zlodějství, nýbrž mravní výchovou nejširších lidových vrstev. Ona by ta výchova sice byla v každém směru dobrá, ale zloději by při ní kradli dál. Rovněž vyšší kulturní úroveň by byla věc krajně chvályhodná, ale šlo by to s ní strašně pomalu, zatímco nejnižší tisk nabývá u nás půdy povážlivě rychle; dokonce vzhledem k zvláštním domácím podmínkám je hrubší a nečistší než kdekoliv jinde.
Daleko účinnější cesta by ovšem byla, kdyby se o nápravu postarali sami novináři a z důvodů stavovské cti se zbavili jakéhokoliv styku s vulgárním tiskem. Ale i tato cesta je u nás naprosto zavřena tím, že žlutý tisk je spojencem určitých politických skupin a osob, kterým všelijak slouží.
[...]
Tož zbývá přece jen snad ta jediná cesta: vzít v úvahu tiskové zákony a změnit je tak, aby účinně a rychle postihovaly lživý a zlolajný tisk. Je sice nepopulární volat po náhubku; ale kde jsou podezřelí a kousaví psi, je lépe mít na ně náhubek než být nucen jít na ně s holí. S dnešní praxí tiskových zákonů je už dostatek zkušenosti; není načase dát hlavy dohromady a povědět si, v čem a jak zvýšit jejich účinnost a autoritu?" 7
Otázkou postihů lživých textů v tisku se, jak vidno, zabýval již Karel Čapek. A v dnešní době, kdy podobných případů (obzvláště na propagandistických webových stránkách8 ) stále přibývá, se toto téma jeví ještě palčivějším než tehdy. Co dělat, nechceme-li porušit svobodu vyjadřování danou Listinou základních práv a svobod a zároveň cítíme, že omezit činnost manipulátorů, kteří ohrožují demokracii, je vysoce žádoucí? Přiznávám, že sama dosud neznám odpověď. Cenzura, jak si starší generace jistě pamatuje, není východiskem. Pozdvihnutí obecné kulturní úrovně, které navrhuje Čapek je (jak sám uvádí) bohulibý běh, bohužel však na dlouhou trať. Navzdory rozšířenému přesvědčení můžeme konstatovat, že úroveň užitečné vzdělanosti se naopak snižuje. Objem látky, která je žáky vstřebávána během studia, paradoxně stále roste, chybí však důraz na samotné pochopení učiva, na syntézu a využití poznatků v praxi. Dnešní mladí toho sice možná vědí víc než jejich rodiče a prarodiče, ale se svými znalostmi neumí pracovat, nezvládají propojit jednotlivé vědní obory. Kvantitativní hledisko převážilo ve výuce nad kvalitou. Jenže povrchní vzdělání není skutečným vzděláním, neboť nám neumožní vytvořit si dostatečné podklady pro utvoření si názoru.
Abychom rozpoznali pravdu a zaujali odpovídající stanovisko, musíme být kvalitně vzděláni. Nemyslím tím pouhé poučení, ale kontinuální studium, hledání smyslu jevů, nalézání podstaty. Pakliže budeme příliš líní ověřovat si informace z více zdrojů, ona snaha osvícenců po dosažení svobody poznání byla v našem případě zcela zbytečná, neboť svobodné poznání samo o sobě nezaručuje, že je pravdivé.
Kdo a jakým právem v současnosti určuje, co je pravda a co je omyl? My. Jakkoli pseudovědecky může tvrzení znít, věřím v jeho pravdivost. Doba, kdy ti na hoře rozhodovali o nás bez nás, je pryč. Bohužel, naše chování se ještě nestačilo přizpůsobit situaci. Stále čekáme, až nám někdo řekne, čemu věřit. Ale řada je na nás. Přemýšlení bolí, a snad proto se nám do něho nechce. Pečlivé prozkoumání problematiky je na rozdíl od černobílého vnímání světa mnohem dlouhodobější prací s nejistými výsledky. A prozření bývá často spojeno s rozčarováním. Není divu, že často již od malička odmítáme přijmout celou realitu. Nechceme vědět, co vedlo macechu k tomu, že byla na Popelku zlá, nechceme se učit rovnici o dvou neznámých, když ji pro zítřejší test z matematiky nepotřebujeme, nemáme zájem pochopit, proč brali beatníci drogy. Sami si omezujeme rozhled pošetilou domněnkou, že stačí holá fakta, netřeba znát souvislosti. Z praktických (a pragmatických) důvodů si svět zjednodušujeme a ztrácíme tak možnost dobrat se pravdy; odmítáme diskutovat s oponenty a falešně se tak utvrzujeme ve správnosti svého mínění; hledáme podklady v médiích, která zřejmě nejsou a nemohou být objektivní. Stanovujeme si hranice poznání. My sami a nikdo jiný. A musíme se naučit nést za to odpovědnost.

Porážka

24. dubna 2016 v 15:25 | Flavia |  Píšu
Zadání znělo: povídka álá Isaak Babel. Kdo nečetl jeho Rudou jízdu, nechť se dozví o stylu psaní tohoto spisovatel třeba zde: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/isaak-emmanuelovic-babel/sul-ruda-jizda-a-jine-prozy.html


Porážka


Bylo horko, dusno. Paprsky zapadajícího slunce zvolna pronikaly kouřovým oparem a dopadaly na trosky města. Místní byli zalezlí v ruinách. Ohlušující ticho čas od času přerušilo kosí trylkování. Koně uvázaní u stromů se nehlučně pásli. Oddíl pospával po náročném dni. Mrtví odpočívali stranou hlavního voje, u prázdné ohrady.
Klid byl přerušen výstřelem. Hlídka padla k zemi. V našich řadách propukl zmatek. "Co se děje, do prdele?" zařval Leonid, celý rudý vzteky. "Kterej idiot se to nechal zastřelit? Má štěstí, že je mrtvej, jinak bych ho zabil já. "
Na silnici vběhli psi a sápali se koním po nohou. Ti se plašili a kopali kolem sebe, takže bylo prakticky nemožné na ně vyskočit. Z remízku nedaleko se ozval šramot. Než jsem se otočil, ozvala se rána a výkřik. Boris, nejmladší narukovaný vojáček, kterého jsem poznal, držel v ruce pušku. Z její hlavně se ještě kouřilo. " Díky, Petěrko." Mávl rukou a znovu nabil. Rozhlédl jsem se a s hrůzou zjistil, že jsme obklíčeni. Poláci nás zahnali do pasti. Kruh kolem nás se zužoval. "Do hajzlu," zlomil se Čičarinovi hlas. ''Tak to je konec,'' usmál se smutně Rašilov. Pak to přišlo. Padl první výstřel bitvy. Pak druhý, třetí, přestal jsem je počítat.
Když se nepřátelé stáhli, byla hluboká noc. Hvězdy klidně zářily. Lepin se beze spěchu pohyboval po bojišti a snažil zachraňovat uhasínající lidské životy. Většina přeživších seděla u ohně. Já a několik dalších jsme procházeli táborem a obírali mrtvoly kamarádů.
"Hele, tenhle ještě dejchá," prohodil ke mně velitel. "Kde? Panebože, Borisi!" Přes obličej se Petěrkovi táhla krvavá šmouha. Položil si dlaň na rameno a zkřivil tvář bolestí. Ruku měl zkroucenou a oteklou. Roztrhl jsem mu košili. "Opatrně, blbečku," zasyčel. "Au. Debile, nervi to ze mě takhle. Bolí to."
Kůže pod látkou byla sedřená, rameno bylo rozdrcené. Maso se v záři ohně lesklo a prosvítali jím bělostné úlomky kostí. Otočil jsem Borise na bok. Z hluboké rány táhnoucí se šikmo přes celá záda prýštila rudá, lepkavá krev.
"Dělej. Zkrať to. Zachránil jsem ti život, ne? Chci protislužbu." Díval jsem se na toho osmnáctiletého kluka a nevěděl jsem, co dělat. "Musím pro doktora," prohodil jsem směrem k Čičarinovi. Odcházel jsem pomalu, postupně jsem zrychloval. K lékaři už jsem doběhl. Popadl jsem ho za rameno.
"Lepine, dělej, není čas. Pojď!" "Čas je tady dost relativní, ne?" prohodil výsměšně lékař a obvazoval klidně dál čísi hlavu. "Propána, prosím tě, pospěš si." Dokončil práci, vzal si kufřík a důstojně jako velebný pán šel za mnou k Borisovi. Sklonil jsem se k mladíkovi. "Klid, kamaráde, to bude dobré, už jsme tady". V odpověď se mi však dostalo jen zasténání a nesrozumitelný skřek.
Lepin se dal do ošetřování. Vyčistil mu oděrky, omyl obličej, ale s ramenem nic nedělal. Do hajzlu, pohni, víš, jak ho to musí bolet? Sykl jsem k němu. "Tomu už nepomůžeme. Ztratil moc krve. A plácat desinfekci na mrtvý je moc drahej špás."
"Tak na co čekáš? Nemá to cenu, v tomhle stavu se domů nedostanu. A kdyby- co by dělali s hladovým krkem navíc?"
"Má pravdu. Co budou dělat s válečným invalidou. Zkrať mu to." "Copak můžu zabít někoho, kdo mi zachránil život?" Lepin pokrčil rameny. "Když ne ty, tak někdo jiný. Je to pro jeho dobro."
Raněný zaskuhral. "Napiš mojí mámě. Potěmkinova 12, Moskva. A nenech se zabít, vole. A teď už pal." Zavřel oči. "Ne. Nemůžu. Promiň." Otočil jsem se na podpatku a odcházel jsem k ostatním. Neušel jsem ani pět kroků, když se ozval výstřel.
U ohniště se mlčelo. Pak kdosi vykřikl: "Jsi srábotka." A zanedlouho potom jsem slyšel: "Zasloužil bys smrt." "Jednou tě sežerou krysy, ty hovado." "Jak ses mohl takhle zachovat ke kamarádovi, ty svině?"
"Nechte ho bejt." To přišel Lepin. "Tyhle měkkosrdcatý by nám sem vůbec neměli posílat. Voni to tihle chudáčkové ouřadové blbě snášej." Po chvíli někdo začal zpívat a ostatní se přidali. Seděli jsme tak ještě dobrou hodinu. Pak vyšlo znovu slunce a skrze těžké mraky ozářilo Halič tlumeným světlem.

Nedaleko cesty ležela mladá jalovička s podřezaným hrdlem v kaluži krve. Zabitá mladá matka ležela vedle našich soudruhů. "Myslíš, že umřeli zbytečně?" zeptal jsem se Jakutina. "Bůh ví," řekl a přešlápl z nohy na nohu. "radši nad tím moc nedumej." Kývl ke krávě. "Pojď jí radši stáhnout kůži. Budou z ní dobrý krpce."

Andrejka

22. února 2016 v 16:06 | Flavia |  Píšu
Tak tam seděla, sama, u posledního stolku u okna. Měla zavřené oči, skloněnou hlavu a mě jí bylo najednou strašně líto. ''Ahoj. ''Zdvihla hlavu ''Ahoj.'' řekla a dívala se na mě pohledem, který se mě tázal, co chci. Ale já mlčela. Sedla jsem si vedle ní a tak jsme mlčely spolu. Cikánka a bílá holka. Čtvrťačky.
Zazvonilo. Vstala jsem a šla ke svému místu před katedrou. Cítila jsem v zádech její oči. Vzala jsem si tašku a vrátila do oslovské lavice. Upřel se na mě udivený výraz mé spolusedící, ptající se co to dělám. Zdvižené obočí přicházející třídní, když mě neviděla na obvyklém místě. Sama nevím, proč jsem to tehdy udělala. Snad soucit. Snad touha poznat neznámé dobrodružství. Snad naivní představa dítěte, že získám kamarádku na život a na smrt. Snad touha po obdivu od někoho, komu jsem se cítila být nadřazená.
Hodina matematiky, rýsujeme. Zlomila si tužku. Stále mlčky jí podávám ořezávátko. Sevře ho v dlani a jako by se spolu s tuhou zlomilo i napětí. Pousmála se a zamumlala své díky. Ten okamžik počítám za začátek našeho zvláštního přátelství. Nebylo založené tak jako mnohá jiná na tisících slov, i pro to, že Andrejka moc mluvná nebyla. A tak jsme většinu času jen mlčely a přemýšlely, nač myslí ta druhá. Několikrát jsem se jí chtěla svěřit s nějakou drobností, nebo se zeptat, jak se jí vede, ale… Když jsem se zeptala, jestli slaví jiné Vánoce než my, rozesmála se a na oplátku se mě trochu posměšně otázala, kolik toho o Romech vím. A protože na to jsem neměla co říci, nechaly jsme mezi sebou znovu proudit hektolitry ticha. V něčem jsme si rozuměly beze slov a v něčem jiném zase byla propast mezi námi příliš široká na překřičení. Z jednoho břehu toho kaňonu jsem se snažila já řvát své otázky, z druhého na mě byly volány odpovědi. Ale než ke mně stihly doletět, odvál je vítr trapnosti a strachu, zda se to patří. A tak se stalo, že v červnu jsme si popřály hezké prázdniny a já toho o ní nevěděla o nic víc, než v září. Víckrát jsem jí neviděla.
Škoda. Něco bych ti totiž chtěla říct, Andrejko. Promiň, že jsem nechtěla chodit nakupovat k Vietnamcům. Že jsem se v metru odtáhla od toho černocha. Že si víc nevážím toho, že mě lidé soudí jen za mé skutky a nemusím zastupovat celou svou rasu.

A prosím, až se někdy znovu setkáme, vyprávěj mi, jak Romové slaví Vánoce. Chci tě poznat.

Kam dál

"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.