painting by S. Nersisqua

"Ecce, homo."


Duben 2014

8. dubna 2014 v 22:35 | Flavia |  O mé maličkosti
Jmenuji se Kristina. Příjmení není důležité.

Mnohem důležitější jsou pro mne další jména, kterých se mi v životě dostalo. Biřmovací Klára a Eleonora. Skautská Moli. Byla jsem Kiki pro spolužáky ze střední a jsem Týnou a Týnkou pro vysokoškolské kolegy. Slečna K. pro přednásející, slečna historička pro twitřany, ségra (to slovo mne vytáčí) pro bratra, Kris pro rodiče.

Z toho, jak vás jmenují druzí, často prosákne do vašeho já i něco z jejich mínění o vás. Přiznávám, Týnu nemám ráda. Týna umí být silná, falešně sebevědomá, přídrzlá. Nemá strach se ozvat. Je dospělá v tom dobrém i špatném. Pesimistka, která očekává vždy to špatné. Spálila se - a nepouští si proto lidi k tělu. A tak ji nehřeje ani lidské teplo. Mrzne, srdce se mění v led. Čím víc je uvnitř kovově chladná, tím víc její brnění z vnější žhne. Bolestí, závistí, sobectvím a arogancí. Nenechá si pomoci. Zvládne všechno sama. Je velká, je samostatná, zodpovědná, času má málo a proč jím plýtvat na nedůležité věci.
Nemám toho Plecháče ráda. Kdyby to byl někdo jiný, litovala bych ho. Ale jsem to já.

Když mluvím se sebou o sobě, říkám si Kristi, Kristinko. Nese to v sobě kořeň slova, které je mi drahé. Kristi je ta hodná holka, pořád trochu dítě. Maličķá, jež chce věřit ve své ideály. V lásku, která spasí svět. V rozum a inteligenci (a nic jí nevadí, že víra a racio tvoří paradoxně od věků pár takřka opoziční). Zoufale doufá, že podstatou člověka je dobro, že každý má mít šanci projevit své lidství. Touží milovat každého tvora, i ty, ke kterým cítí odpor.
Chce zvedat žebráky na ulicích, dát jim svou svačinu, pohledět do očí, vrátit jim úctu. Důvěřovat jim, že peníze nepropijí.
Chce neznámým babičkám nosit tašky do schodů a ptát se jích na zivotní moudra, chodit do LDN povídat si s těmi, na které svět zapomněl, držet za ruku umírající, na pohřbech objímat pozůstalé a na hřbitově pokládat květy a svíčky na rovy beze jmen.
Chce nosit v náručí malé děti, ať už jí budou říkat teto nebo mami. Tančit na louce s rozpaženýma rukama, poslouchat Pavarottiho a zpívat si Svěráka s Uhlířem. Plýtvat časem na neužitečné knihy i kostky z dětství (Kája Mařík a Gabra a Málinka jí leží v knihovně jako první pomoc při smutnění). Chodit na přednášky od Halíka, koukat na filmy pro pamětníky, malovat obrazy, sedět na hoře a pozorovat západ slunce, hledat mezi mraky tváře, naučit se hrát na klavír, cestovat, vidět svět, navazovat přátelství, která překonají roky.
Kristinka prahne po Životě, po Bytí, jež převyšuje pouhou existenci.

Před lety, když jsem zkoušela popsat sama sebe, vtěsnala jsem své člověčenství do úřednické tabulky. Ale k čemu by bylo, kdybych vám řekla, že poslouchám klasickou hudbu, jazz a písničky z večeníčků, že chodím každou neděli do kostela a nejraději k Srdci Páně, že jsem si nikdy nebarvila vlasy, že miluji divadlo a hraní, že jsem byla skautská vedoucí celých šest let, ale už to nestíhám, že jsem od malička snila o studiu na Karlově univerzitě a o bydlení v Praze, že se mi ten sen vyplnil a skutečně se učím o poetice poezie a o basilejských kompaktátech, k čemu to všechno, kdybyste nevěděli, kdo si myslím, že jsem.

A pointa? Není, opět není. Nejsem ani Matuškova Kristinka, kterou bych být chtěla, ani Týna, která se mi nepozdává (v)hodnou životní rolí.
Jsem oběma - a nejsem žádnou. Potácím se už dvacet let mezi Gabrou a Málinkou, Týnou a Kristinkou, zemí a nebem. A pouť to bude dlouhá. Troufám si říci, že skoro životní.
Třeba se jednou setkáme. Můžete mne pak zkusit poznat. Dostat se hluboko pod povrch, kam ani já sama nenacházím odvahu jít. Pomůžete mi tak zodpovědět otázku, která stále spí v mém nitru. Kdo jsem.
"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.