"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Duben 2014

8. dubna 2014 v 22:35 | Flavia |  O mé maličkosti
Obsáhlé pojednání na filosofickou otázku -kdo jsem- rozvedu radši někdy jindy. Myslím, že dnešnímu běžnému jedinci, který člověka posuzuje podle čísel (výška, šířka, hmotnost,výše gáže atd.) je nejpříjemnější systém tabulek a formulářů. Pojďme se tedy na mě podívat očima úředníka.

Jméno: Kristina. Příjmení neřeknu,není důležité. I když co je vlastně důležité, že?
Vyznání: římská katolička
Zájmy: mám ráda historii (nejbližší je mi období vlády Fantiška Josefa a Habsburků obecně), český jazyk (tomu bych se chtěla věnovat i v budoucnu) a latinu (ovšem radši mám samozřejmě antické reálie než gramatiku).
Vzdělání: Chodím na údajně prestižní gymnasium kdesi Čechách.
Poznávací znamení:
Mí přátelé (a nejen oni) tvrdí, že jsem velmi konservativní staromilec, sice tolerantní k dnešnímu uvolněnému světu, nicméně nemoderní, podle mnohých bývám prý rovněž značně upjatá a neumím se bavit podle dnešních měřítek (bohudíky mi to nijak nevadí).
Nejsem asi příliš empatická, ačkoli se o to snažím. Rady nedávám (a když, tak jsou dle mého názoru k ničemu), ale vždy vyslechnu problém a nešťastníka obejmu. Lidem trvá často dlouho než mi porozumí. Někdo mi neporozumí nikdy. Problém bude v tom, že já občas nerozumím sama sobě. Jsem součástí masy 7 miliard lidí (kteří mezi sebou neustále vedou žabomyší války) a přece mám svůj vlastní názor (který ovšem bývá proměnlivý). I když bych se nejraději někdy natřela šedou barvou a mlčky splynula s davem. Jsem prostě svá.
Nikdy jsem nechtěla být kluk (rozhodně nejsem feministka, jsem jen obyčejná holka). Mrzí mě přístup mého pohlaví, které vesměs tvrdí, že si jako malé hrálo s kluky, lezlo po stromech, pískalo na prsty a nosilo zaplátované kalhoty. Já jsem si hrála vždy s panenkami a tančívala omotaná záclonou s babiččinou umělou růží ruce.
Potrpím si na etiketu a dodržování společenských norem a konvencí. S tím souvisí i moje problémy říkat lidem krutou pravdu do očí.
Mám zvlá zvláštní smysl pro humor a hodně si v něm notuji se svým tatínkem (on je báječný člověk, ale o něm někdy příště). Hodně se mi líbí laskavý humor třeba pana Marka Ebena- on je můj vzor, tak jako papá.
Ráda používám archaismy, historismy a neologismy. Luštím křížovky a čtu noviny(chci mít přehled o tom, co se dějě). A poslouchám u toho klasickou hudbu. Chutná mi italská a mexická kuchyně a sama ráda vařím a peču.

Hraji . Vlastně se teprvě učím se (si) hrát. Trochu pozdě, když už celých svých patnáct let hraji premiéru (která je zároveň i derniérou). Život je jedno velké divadlo. Lidé jsou jen herci- někteří více, jiní méně talentovaní. Je jen na nás, zda bude náš život komedie či tragédie, ovšem k obojímu je potřeba umění improvizace . Osud totiž někdy zasáhne jako deus ex machina.

Zdaleka to není všechno. Vůbec jsem vám neřekla, že ráda píšu dopisy,chtěla bych žít v Bavorsku a především bych byla ráda člověkem, který je moudrý, sečtělý, vážený a hlavně se za svůj život nemusí stydět.

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."