"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Prosinec 2014

Kouzelný dědeček

3. prosince 2014 v 21:03 | Flavia |  Píšu
Dědo, byl jsi hrdina?


Dědeček (Leopold Färber) : D
Vnučka (Fiktivní postava): V


Vnučka je u babičky a dědy na prázdninách. Je večer, dědeček přichází do jejího pokoje popřát jí dobrou noc.
D: Dobrou noc, holčičko. Krásné sny.
V: Dědo, mně se ještě nechce spát. Prosím, vypravuj mi!
Dědeček si sedá na pelest, povzdychne si
D: A co bys chtěla slyšet?
V: Třeba, jak jsi byl malej.
D: Ale pak už budeš spát!
V: Tak už povídej!
Dědeček se opře o zeď, zavře oči a ponoří se do vzpomínek na dobu, kterou sám zná hlavně u z vyprávění rodičů.
D: Tvůj děda byl Slovák, babička pocházela z Moravy. Narodil jsem se na Slovensku, vyrůstal jsem ale v Boskovicích. Byl jsem obyčejnej kluk, hrál s kamarády kopanou, o Velikonocích chodil s pomlázkou, vstoupil do skauta…
Vnučka skočí dědečkovi do řeči
V: Do čeho?
D: Do skauta. Skaut byl a je společenstvím lidí, kteří se snaží žít svůj život co nejlépe a zároveň chtějí něco zažít. Jezdili jsme na výlety a tábory do přírody, lovili bobříky, sportovali… Každý z nás dostal taky přezdívku - podle toho, čím se vyznačoval, nebo v čem vynikal. Mně říkali Hurvínek, měl jsem totiž trochu odstáté uši a vykulené oči, takže jsem se loutce trochu podobal a hlavně jsem uměl ostatní rozesmát. Jo dětství… to byla pro mě krásná doba. Jenže pak přišla válka.
Holčička zvedne hlavu a podívá se upřeně na dědečka
V: Válka?
D: (lehce přikývne a hlas se mu téměř neznatelně zachvěje) Měl jsem štěstí. Můj tatínek byl Žid, ale maminka byla katolička, a to nás zachránilo před transportem. Moje sestřenice, bratranci, tetičky … ti takové štěstí neměli. Jako skaut jsem se snažil pomáhat ostatním, jak to jen šlo. Byl jsem moc malý, aby mě vzali do odboje mezi velký chlapy. Nechtěl jsem ale sedět doma na zadku a koukat se, jak umíraj nevinný lidi. Tak jsem dělal odbojářům spojku.
V: (zaujatě) K čemu byla ta spojka?
D: (úsměv) Pro mě to bylo hlavně velký dobrodružství, víš? Vůbec jsem nevěděl, jak je to nebezpečný. Prostě jsem jezdil na kole a v řídítkách jsem měl schovanou zprávu, kterou jsem musel včas předat. Kdyby mě byli chytli nacisti, už bych tady dneska nejspíš nebyl. K jednomu husarskýmu kousku mi pomohla i náhoda. Nespíš ještě?
V: Copak můžu usnout? Jaká náhoda?
D: Na brigádě jsem stavěl kuželky v hospodě. Jeden chlapík se tak rozmáchl, že koule proletěla zadní dřevěnou stěnou. Šel jsem pro ní ven a zjistil, že v zahradě leží velké bedny. Druhý den jsem se šel ze zvědavosti podívat, co v nich je. Byly to zbraně a díky té náhodě se dostaly k našim partyzánům.
V: Ty jo …
D: Chtěl jsem se stát fotografem, jenže to za války nešlo, a já musel nastoupit jako pomocník k truhláři Hamplovi. Kromě truhlářství měl i pohřební ústav. (Ztiší hlas) Občas jsme dodávali rakve i do rodin, kde nikdo nezemřel. V rakvích pak neležel žádný nebožtík, ale jídlo a šaty pro partyzány a rodiny vězněných či popravených hasičů. Pan Hampl měl schované všechny dokumenty o tom, jak si tamní hasiči navzájem pomáhali. Říkal tomu Rudá pomoc. Jedna stará paní, která Rudou pomoc nedopatřením nedostala, si šla i stěžovat na úřad. ( Zazní rezignovaný tón)Možná to myslela dobře, ale všechno tím prasklo. Truhláře gestapo odvedlo k výslechu a já si uvědomil, že jestli najdou ty dokumenty, bude trpět hrozně moc lidí.
V: Udělal jsi s tím něco?
D: To víš, že jo. Všechny záznamy sem spálil. Do posledního. A gestapáci se pak hrozně divili, že nic nenašli, když se jim k tomu Hampl při mučení sám přiznal.
V: (obdivně) Ty seš hrdina, dědo.
D: Hrdina byl v tý době každej, kdo si zachoval slušnost. To se pak ukázalo hlavně po válce, kdo slušnost má a kdo ne. Když bylo jasný, že Hitler prohrál, tak to byli často ti Češi, kteří trpěli nejméně, kdo se chtěl nejvíc pomstít Němcům, za příkoří, utpěná za války. Co na tom, že vyháněli ty, kdo většinou za nic nemohli - vdovy, děti a válečné veterány ... Ti, co stáli v čele okupační mašinerie stihli včas utýct, aby na ně spravedlnost nedosáhla. Jó, za Protektorátu to bylo zlý, ale za komunistů jen o fous lepší.
V: (udiveně) Vždyť už se přece neválčilo, ne?
D: To je pravda, ale člověk pořád nežil ve svobodný zemi. Nemohla jsi veřejně říct nic, co by se komunistům nelíbilo, abys z toho pak neměla problémy ty nebo tvoje děti. (Chvíli přemýšlí, jak by minulost vnučce přiblížil ) Podivej: Jednou se rozhodli popravit nevinnou ženskou jen proto, Že byla hodně chytrá a říkala nahlas, co si o jejich chování myslí. Jmenovala se Milada Horáková a Od lidí si chtěli nechat tuhle justiční vraždu předem schválit. Všichni se báli, aby je v případě nesouhlasu nevyhodili z práce nebo dokonce nezavřeli, a tak jsem u nás ve fabrice odmítl jen já, jedna uklízečka a chlap, co mu nacisti popravili dva bratry. Byl z toho hroznej průšvih. Byli by mě vyhodili, nebejt toho, že se mě zastal ředitel.
V: (trochu ospale) A dalo se v tý době vůbec něco zažít, když všechny všude kontrolovali?
D: (Zapáleně) No jistě! Já tenkrát přišel o oko. Víš jak?
V: (Zívá) Netušim. Povídej.
D: Hodně jsem se tenkrát kamarádil s Frantou a Pepou Markovejma. Dělali jsme všechno možný, aby lidi pochopili, že komunismus je špatnej, a měli odvahu se mu postavit. Tiskli jsme hlavně letáky, kluky ale jednou napadlo, odpálit výbušninu v policejní škole v Jeseníku. Pepa sehnal výbušninu, nevěděl ale, kam ji dát, a tak ji strčil do kamen. Já jsem o skrýši nevěděl, a když jsem ráno přišel do klubovny, chtěl jsem zatopit. Výbuch jsem přežil, ale protrhlo mi to ušní bubínky a dostal jsem skleněný oko.
V: (znechuceně) Ale fuj. A bolelo to?
D: Tenkrát dost, teď už ne. A to skleněný oko mi možná jednou zachránilo život.
V: (probere se k životu) Jak možná? A jak?
D: Když jsem se uzdravil, začal jsem vést skautský oddíl. Chodili do něho i synové vysoce postavených lidí a já byl pro ně jako bývalý odbojář velkým vzorem. Jenže když jsem jim vyprávěl, jak jsme s kamarády tiskli letáky ,,SMRT FAŠISMU!'', dětem se myšlenka zalíbila a aniž mi o tom řekly, vyrobily několik letáčků s nápisem ,,SMRT KOMUNISTŮM''. Naneštěstí se ty letáky dostaly do nesprávných rukou a když potom naši klubovnu prohledávali, našli ještě protikomunistická hesla, která jsem vymýšlel s kluky Markovými. Všechny nás odsoudili za protistátní činnost a odvezli do Borské věznice.
V: (klíží se jí víčka a chytá se dědy za ruku)
D: (ztiší hlas) Byl tam jeden dozorce, říkali mu Brabec. Asi jsem se mu nějak nelíbil, protože jednoho dne se mě zeptal, zda už jsem tam byl bit. Odpověděl jsem, že ne, vždyť jsem nic neudělal, a on mě zmlátil. Den na to se za mnou stavil se stejnou otázkou. Když jsem mu řekl, že mě zbil včera on sám, dostal jsem za tu "drzost" další nakládačku. Nazítří se opět vrátil. Na otázku jsem neodpovídal, jen zatnul zuby. Jenže když mě tentokrát uhodil obuškem, vypadlo mi oko. On se hrozně lekl a utekl. Od té doby jsem měl pokoj. Později jsem se dozvěděl, že většina jeho ,,oblíbenců'' byla umlácena k smrti, nebo skončila na vozíčku. Byl jsem ale i v jiných věznicích - v Jáchymově i v Leopoldově. Nejhorší na komunismu bylo to, že člověka držel stále ve strachu, dokazoval mu, že má nad ním pořád navrch. Vydržel jsem všechno mučení, nejhorší zločin ale spáchali na tvojí babičce. Byl jsem ještě ve vězení, zanedlouho měla být amnestie, a ona se na mě moc těšila. Poslali jí veliký balík. Když ho rozbalila, vypadla z něj zakrvácená košile bez vysvětlujícího dopisu. Psychicky se sesypala a vážně onemocněla. Než jsem přijel domů, zemřela.
Dědeček zpozoruje, že vnučka usnula. Opatrně vstane a přikryje ji. Zamyšleně stojí nad její postelí
D: (Sám k sobě) A právě kvůli takovým, jako jsi ty, jsem začal sepisovat životní osudy těch, kdo prožili něco podobného jako já. Politických vězňů, kteří věděli, že se z kriminálu do smrti nedostanou, i obyčejných lidí, kterým jejich hrdinské skutky tehdy připadaly jako jediné možné řešení. Svět by se měl dokázat z vlastní historie poučit…
Dědeček tiše odchází, zavírá dveře

Bude válka?

3. prosince 2014 v 20:57 | Flavia |  Glosuji
Bude válka? To záleží jen na nás, nebo snad ne?

Mír trvá v Evropě již téměř sedmdesát let. Nejdéle, co kdy trval. Lidé začínají zapomínat. Mladí se o politiku nezajímají, staří se otáčí zpátky a nostalgicky vzpomínají na své mládí a s ním spojenou dobu a generace, jež by měla nést na svých bedrech zodpovědnost za zachování míru v této polovině století, neví co dělat dřív. Ruský medvěd se probudil ze zimního spánku a začíná se opět pomalu, ale výhružně tyčit nad východní Evropou. Ale když ho u nás někdo přece náhodou spatří, je hned často uklidňován. Je to přece dost daleko o nás, takže nám se nic stát nemůže.

Můžeme zabránit válce, ale chce to podívat se pravdě do očí, chce to podporu každého z nás. Pro začátek by stačilo volit do čela našich měst, krajů a zemí lidi, kteří problém ruské rozpínavosti chtějí řešit a nebagatelizují ho, či ho dokonce neignorují.
Ona ta budoucnost tedy závisí spíš na vás, dospělých. My ještě nemůžeme volit a náš hlas je příliš slabý, než aby ho mocní tohoto světa slyšeli.

Pohádka...?

3. prosince 2014 v 20:37 | Flavia |  Píšu
O Elišce a králi
Z sedmero horami a devatero řekami spravedlivě vládl král malému království. Žel, Filip byl příliš mladý, když zemřel jeho otec a teprve se učil kralovat. Rád jezdil po své zemi a mluvil s poddanými o jejich starostech. Jednoho dne zavítal i do chatrče chudého rybáře Jana. Ten byl vdovcem a jedinou pýchou mu byla jeho dcera Eliška. Slynula svou krásou, dobrotou i moudrostí, a když vyprávěla své povídky, vždy všechny uchvátila. Jan se jí často vychloubal a nemlčel ani tentokrát. Filip byl již dlouhým putováním vyčerpán a tak navrhl rybáři, aby poslal pro Elišku, ať mu poví nějaký z příběhů. Pokud bude doopravdy tak dobrý, jak se proslýchá, bohatě ji odmění a vezme si ji za ženu. A on sám si při povídce alespoň odpočine. Dívka dorazila, pozorně si krále prohlédla, posadila se naproti němu a jala se vyprávět.
Jeden krajánek- jmenoval se Kuba- se už dlouho toulal světem, když jednoho večera došel před brány velikého města. Bytelná brána natřená načerno je uzavírala před zbytkem světa a věštila cosi tajemného. Kuba byl však statečný, a tak ji bez váhání otevřel a vešel do města. Panovalo zde tíživé ticho, lidé se na ulicích mlčky míjeli a nikdo krajánkovi neodpovídal na pozdrav. Až jedna vrásčitá stařena zašeptala: Ty jsi tu nový, viď? Víš, my máme zakázáno zdravit se a mluvit mezi sebou, bavit se a smát se, užívat si života. Náš pan radní nechal popravit každého, kdo tak učinil. Je zlý a krutý, všichni se ho bojí, je ale nikdo nemá odvahu se mu postavit. Mnozí zkoušeli tajně ho odpravit, ale pokaždé se o tom dozvěděl. Nenávidíme ho, on to ví a mstí se nám za to. Povídá se, takový nebyl odjakživa. Prý požádal svou vyvolenou o ruku, ale ona odmítla, proto si předsevzal, že se stane nejmocnějším mužem ve městě a ona si ho bude muset vzít. Ta žena ale zmizela, jako by se do země propadla. Radní přesto bláznivě věří, že když vytrvá, jednoho dne se mu vrátí. Uzavřel se před světem a stal se přísným a nespravedlivým vládcem, jenž vládne jen ze sobecké touhy po vlastním štěstí. Rád bych si s panem radním promluvil o jeho způsobu vlády, třeba vám pomůžu, řekl Kuba. Bereš na sebe těžký úkol hochu, ale já ti věřím. Dovedu tě před radnici, odpověděla mu bába. Nebylo snadné dostat se k nejvýše postavenému muži ve městě. Trvalo dlouho, než ho konečně ohlásili. Jakub pověděl radnímu, proč přišel, dočkal se však jen trpkého úsměvu. Je vidět, že jsi cizinec. Snažím se vládnout mírumilovně, ale copak to jde, když lidé porušují zákony, kradou, lžou a podvádějí? Jsem tu obklopen lidmi, co mě nenávidí, pomlouvají mne, závidí mi a snaží se mě zabít. A já jsem proti tomu bezmocný. Jako malý jsem byl chudší než většina z měšťanů. V mých osmi letech mi zemřel otec. Živil jsem matku, ale ta mi rok na to taky zemřela. Předsevzal jsem si, že se stanu dost bohatým na to, aby moje děti nemusely zakoušet bídu. Moje milá se rozhodla, že odejde pracovat na několik let do sousední země, kde se práce lépe platí a lidé jsou na sebe milí a nezávidí si každý žvanec jídla. Příští rok se má vrátit. Jsem rád, že odsud odešla. Trápila by se tu. Ti lidé jsou tu zlí. Ale já jím odpouštím. Vlastně je mi jich líto. Je jich tu ve městě mnoho rodiny jsou početné a přesto je každý se svým trápením sám. Spojuje jen zášť vůči mně. Ale třeba jednou pochopí, že láska je silnější než nenávist, že dobro vždy porazí zlo. V té chvíli budou zachráněni. Když radní dopověděl svůj příběh, krajánek dlouho mlčel. Pak se omluvil a odešel z města pryč. Teprve po letech se Jakub dozvěděl, že toho radního, ještě toho dne kdy ho navštívil, svrhli, mučili, zabili, jeho tělo předhodili psům a na trůn dosadili největšího zloděje lháře a výtržníka- jednoho z nich. O rok později pak celé město spálil požár, který nepřežil ani jediný obyvatel.
Když dívka povídku dovyprávěla, králi se očích leskly slzy. Eliška se usmála. Vy jste ten příběh pochopil, že vaše výsosti? Nezapomeňte tedy nikdy- zbraně nejsou dobrým prostředkem k dokazování síly. Pokud se budete někdy cítit bezbranný, vězte: i člověk, který se nemůže bránit, by měl zůstat slušnou a především lidskou bytostí. Pokud budeme nepřáteli pohrdat a nenávidět je, budeme stejní jako oni. Nejlepší odplatou za hříchy na nás spáchanými jsou slova odpuštění pro ony zločince. A když už jim nejsme schopni odpustit, měli bychom je alespoň litovat. Vždyť co jiného než soucit si zaslouží duše potápěná srdcem z kamene. A i když vám bude nejhůř, buďte milosrdný. Vždyť mocí bezmocných je láska.
Co myslíte, dostala Eliška svou odměnu? Napovím vám… Pohádky končí šťastně a tahle není výjimkou.

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."