"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Březen 2015

Romance helgolandská aneb jak to bylo dál

23. března 2015 v 20:31 | Flavia
Zadání: Napište pokračování na Helgolandskou romanci Jana Nerudy.
Pro lepší pochopení si nejdřív přečtěte originál:

A tak tam stál, oči vytřeštěné, ústa otevřená, jen němě civěl na ten poklad, co vytáhl z moře. Pravda, nebylo to poprvé, co podobnou nehodu zavinil a někomu předčasně zhasil plamínek života, ale tentokrát poprvé pocítil něco, co neuměl popsat. Byla to směsice strachu, zoufalství, výčitek. Jím zaviněné rodinné neštěstí otevřelo ohradu, ve které John po léta držel své svědomí. Z jeho oka pomalu skanula slza. Tekla po tváři a s ní jako by odtekla část té hrozné duševní bolesti.
Když se slaná krůpěj dotkla rtů, jako by znovu začal běžet čas. Rychle ji setřel rukávem, mrtvolu naložil do veslice a pádloval ke břehu. Tam ji vyložil a odtáhl až k patě majáku. Překryl ji pláštěm a jal se zběsile veslovat pro zlato a stříbro, které zůstalo ve vraku. Snažil se myslet, jako kdyby to byl další z mnoha podobných předchozích přivýdělků, jeho úsilí o zachování klidné mysli bylo doslova úporné. Avšak marně se snažil zapomenout na tvář utopence. Ty oči na něj zíraly, ačkoliv on sám je již vidět nemohl. Pronásledovaly ho, kam se hnul, nemohl před nimi nikam utéct. Rychle, ve spěchu vyklidil trosky korábu a vrátil se k majáku. Do vody mrtvolu hodit nemůže, doplavala by na hladině až k pevnině a nedej Bože, kdyby ji tam někdo poznal dřív, než dceři nějak vysvětlí, že ženich jí utekl. Tím se dostaly jeho myšlenky k dceři. John měl rád jen málo věcí a lidí ještě méně. Jeho dcera mu však byla hned po vlastním životě tím nejdražším, co měl. Byla jemná, dobrotivá, křehká jako květina a on nikdy nedopustil, aby tady bydlela s ním. Měla pronajatý pokojík na pevnině a on za ní jezdil, jak jen mohl. A teď jeho vinou přišla o ženicha. Byl to sice stejný změkčilec jako ona, ale měla ho ráda, ač to John nechápal. Chudinka jeho malá, bude šílená žalem. Co když se roznemůže, co když zemře? Začal hrabat jámu, do níž chtěl zetě pohřbít. Když tak učinil, vyčerpáním usnul. Probudil se navečer. Nebe bylo černé a hrozilo bouří. Moře ale bylo klidné, jen malé vlnky zatím narážely na břeh. Rozhodl se, že vypluje za dcerou ihned. V noci a navíc za špatného počasí si ani jeho, ani pokladu nikdo nevšimne. Nasedl do člunku a odrazil od břehu. Tu se zdvihl silný vítr a nebe se protrhlo pod proudy vod, které crčely z mraků. A Neptunovo království unášelo závratnou rychlostí lodičku k pevnině. Už viděl John světlo přístavního majáku, už se radoval, že je v bezpečí…

Za časného rána přicházejí první rybáři sdělit krásné Johnově dceři, že našli tělo jejího otce, které vlny vynesly na souš. Dívka pláče, nikoho vidět nechce, jen po milém se shání. Ten však nikde není k nalezení. Kráska bledá, beze stopy krve v tváři dívá se z okna na nekončící hladinu, která utopena v krvavých červáncích jen mlčí v odpověď dívčiným otázkám. Když poslední lovci ryb večer chtějí sdělit děvčeti, že jen vrak zbyl z lodě jejího milého, již ji nenajdou. Jen bělavý prostý šat plovoucí na kanále pod oknem jejího pokoje napovídá, co ubohá dívka uslyšela, když jí moře odpovědělo.

Ťuk, ťuk, kdo tam?

11. března 2015 v 22:31 | Flavia |  Myslím...
Baví mě pozorovat lidi. Jak se rychle proplétají ulicemi, s mobily u hlavy, snaží se stihnout tolik věcí za co nejkratší dobu. Jen rychleji, jen výkonněji, jen s co nejmenšími náklady. Hlavně ať z toho mám co nejvíce peněz/obdivu/slávy. Úsměv? Nač? Za ten se přece neplatí.
Nejvíc tyhle spěchající typy vytáčí zamilovaní, usmívající se lidé, bezdomovci a turisté. Ti mají teď totiž čas. Ten čas, který si Spěchající šetří na stáří. Je marné jim říkat, že čas šetřit nelze a úspěch si do hrobu nevezmou. Aniž by se nad tím zamysleli, zavrtí nad vámi hlavou a zrychlí krok.
Baví mě poznávat lidi. Proniknout k jejich jádru a vidět jejich poklesky a pokrytectví co je hyzdí a vysmívat se těm skvrnám na lidské duši šíleným zoufalým smíchem, protože v nich poznávám vlastní chyby. Vidět a pochopit zlozvyky, jejich malost a ubohost, kterou máme v sobě (ve větší či menší míře) všichni je svým způsobem očistné (když si uvědomíte-bez jakékoli škodolibosti či zlomyslnosti- že takhle skončit nechcete).
Nedávno jsme ve škole mluvili o Emmě (od J. Austenové). Musela jsem nesouhlasit se svou (jinak obdivovanou a uznávanou) profesorkou, které se knížka nelíbila. Já mám Emmu ráda, je mou oblíbenou hrdinkou. Díky ní jsem si uvědomila, jak nedokonalými jsme bytostmi. A že přes všechno špatné co v nás je, máme všichni původně čistou duši a stačí ji opláchnout (případně pořádně vydrbat kartáčem pokání) aby zase byla bílá. Ne abychom se stali hloupými nebo naivními, jen prostými zloby, která nás svírala svou kazajkou hříchu a bránila nám se nadechnout.
Baví mě být člověkem. Tou osůbkou, která je zaslepená pocitem vlastní důležitosti i když je součástí masy. Být bytůstkou, která nemá vlastně žádnou moc, ale nejradši by vládla celému vesmíru.
Ale rovněž být ohromně silným, jedinečným jedincem, který přichází na svět s vědomím, že zemře. Tím individuem, které dokáže nezištně pomáhat, mít někoho rádo či umí přiznat vlastní chybu a omluvit se.

Přiznávám se. Baví mě žit.

Probuzení

1. března 2015 v 18:11 | Flavia |  Píšu
Je ráno, paprsky slunce prodírající se sametovými závěsy mě lechtají na obličeji a přejí mi dobré jitro. Vstanu, natáhnu si svůj hedvábný župan a jdu se nasnídat dolů do jídelny. Dnešek je výjimečný, tatínek Heinrich je totiž doma. Sedí s maminkou Margarete u stolu a pije kávu. Když slyší, že přicházím, odloží noviny a čeká na pusu od svojí malé Püppi, jak mi říká. Gertruda mi nalije čokoládu do porcelánového šálku a přisune mě ke stolu. Na výběr je spoustu dobrot, ale dnes volím jen lívance s jogurtem a lesním ovocem. Papá má dobrou náladu, ostatně jako vždycky. Ptá se mě, jak jsem se vyspala a co se mi zdálo. Mám ho moc ráda, je na mě tak hodný. Škoda, že doma je jen málokdy. Ale pokaždé když je pryč, tak mi volá a píše dlouhé dopisy. V nich mě žádá, abych byla poslušná a pilně se učila. O to však nemusí mít strach, snažím se být dobrou dcerou, abych jednou mohla být i ozdobou Říše, což je mé největší přání. Také si ho plním- po snídani bych se běžně převlékla do uniformy a šla na Hitlerjugend, pak se učila němčinu, po obědě by následovala hodina domácích prací…dnes mě však taťka bere na návštěvu Dachau, to je místo pro zlé lidi, kteří by jinak moc škodili Říši. Jsou tam zavření, abychom byli v bezpečí- tak mi to tatík vysvětlil. On je vůbec fajn, bere mě třeba mezi slavné lidi, jako je strejda Adolf nebo pan Goebbels. S mamkou švanda není. Je krásná, ale přísná. Ven skoro nechodí, i když Gmund je krásný a dřív jsme často chodili na procházky k Tegernsee. Ale od té doby co je válka se o mě mamá bojí, i když se nám nic nemůže stát, to říkal i papá. Musíme jen zničit naše nepřátele, kteří nás chtějí utlačovat, jako se to stalo v Polsku nebo v Čechách. Nejvíc zlí jsou prý Židé- jsou tak zlí, že jim zloba ohnula nos a začernila vlasy a oči, proto je snadno poznáme. Hodní lidé jako jsme my mají vlasy zlaté a oči modré jako nebe… Ach- už mě volá Gertruda, že si mám pospíšit, vůz čeká před vilou. Ještě zavázat vlasy stuhou a můžu jít. Čeká mě báječný den. Vaše Gudrun Himmler

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."