"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Ťuk, ťuk, kdo tam?

11. března 2015 v 22:31 | Flavia |  Myslím...
Baví mě pozorovat lidi. Jak se rychle proplétají ulicemi, s mobily u hlavy, snaží se stihnout tolik věcí za co nejkratší dobu. Jen rychleji, jen výkonněji, jen s co nejmenšími náklady. Hlavně ať z toho mám co nejvíce peněz/obdivu/slávy. Úsměv? Nač? Za ten se přece neplatí.
Nejvíc tyhle spěchající typy vytáčí zamilovaní, usmívající se lidé, bezdomovci a turisté. Ti mají teď totiž čas. Ten čas, který si Spěchající šetří na stáří. Je marné jim říkat, že čas šetřit nelze a úspěch si do hrobu nevezmou. Aniž by se nad tím zamysleli, zavrtí nad vámi hlavou a zrychlí krok.
Baví mě poznávat lidi. Proniknout k jejich jádru a vidět jejich poklesky a pokrytectví co je hyzdí a vysmívat se těm skvrnám na lidské duši šíleným zoufalým smíchem, protože v nich poznávám vlastní chyby. Vidět a pochopit zlozvyky, jejich malost a ubohost, kterou máme v sobě (ve větší či menší míře) všichni je svým způsobem očistné (když si uvědomíte-bez jakékoli škodolibosti či zlomyslnosti- že takhle skončit nechcete).
Nedávno jsme ve škole mluvili o Emmě (od J. Austenové). Musela jsem nesouhlasit se svou (jinak obdivovanou a uznávanou) profesorkou, které se knížka nelíbila. Já mám Emmu ráda, je mou oblíbenou hrdinkou. Díky ní jsem si uvědomila, jak nedokonalými jsme bytostmi. A že přes všechno špatné co v nás je, máme všichni původně čistou duši a stačí ji opláchnout (případně pořádně vydrbat kartáčem pokání) aby zase byla bílá. Ne abychom se stali hloupými nebo naivními, jen prostými zloby, která nás svírala svou kazajkou hříchu a bránila nám se nadechnout.
Baví mě být člověkem. Tou osůbkou, která je zaslepená pocitem vlastní důležitosti i když je součástí masy. Být bytůstkou, která nemá vlastně žádnou moc, ale nejradši by vládla celému vesmíru.
Ale rovněž být ohromně silným, jedinečným jedincem, který přichází na svět s vědomím, že zemře. Tím individuem, které dokáže nezištně pomáhat, mít někoho rádo či umí přiznat vlastní chybu a omluvit se.

Přiznávám se. Baví mě žit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Avis Avis | Web | 24. března 2015 v 19:59 | Reagovat

Drahá, o tom, jak mě baví pozorovat lidi..., asi není třeba příliš hovořit, snad ani není možné předstírat, že mě to vůbec nebaví nebo dokonce že to vůbec nedělám. (Ehm.) Takže v tom jsme spolu!
Také cítím, že pomocí poznáváním jiných poznávám sebe - rovnou na několika úrovních, jednak pomocí nich samotných a jednak pomocí té cesty, kdy JÁ vnímám je (a tedy to, jak je vnímám, o mně něco vypovídá). Hodně s Tebou cítím, když píšeš o tom, jak Tě baví pronikat k lidem (či snad do lidí) i k jejich neduhům.
Doufám, že máš pravdu, že lidé mají původně bílou, čistou duši - já spíš myslím, že jsou přirozeně spíše nemorální, hanební a inklinující ke špatnostem a té bělosti se musí(na)učit... Nebo snad že zezačátku nejsou nijací a pak se definují (a musí za tu bělost bojovat) - to spíš.

Hezky silný konec. Je vidět, že jsi uvědomělá a silná. Bytost s velkým B.
Což obdivuji, chválím, klaním se tomu - a přátelsky - závidím. :-)

2 Flavia Flavia | 27. března 2015 v 11:11 | Reagovat

Víš, tady se právě ukazuje, jaká jsem optimistka ;-) Ale i tahle má představa, že lidé jsou přirozeně dobří, je v jádru sobecká. Doufám že to tak je, protože ve světě, který není v jádru dobrý, bych žít nechtěla. Ale já žít chci, teď a tady a tak si stavím (často, bohužel) vzdušné zámky, dávám ďáblům andělská křídla a nechci věřit, že nosíme v hrudi Mefista. V tom je má naděje- toho, kdo má v sobě jen kapku světla ještě lze zachránit.
O minulých Velikonocích jsem si povídala s jedním moudrým člověkem o ďáblu. Dělá mi (vlastně doteď) problém pochopit-uvěřit, že existuje absolutní zlo. Nemůžu si pomoci, ale je mi ho líto. Blbost, co? ;-)
A ještě k té Bytosti. To, jak je to s bytím, Bytím a existencí jsme už řešily na Vyšehradě (a došly jsme ke stejnému názoru). Ty víš, že bych se jednou chtěla Bytostí stát, ale zatím jsem jen na cestě stát se sama sebou. Ta cesta je trnitá, ale mám podporu. I v Tobě a v našich rozhovorech. Díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."