"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Romance helgolandská aneb jak to bylo dál

23. března 2015 v 20:31 | Flavia
Zadání: Napište pokračování na Helgolandskou romanci Jana Nerudy.
Pro lepší pochopení si nejdřív přečtěte originál:

A tak tam stál, oči vytřeštěné, ústa otevřená, jen němě civěl na ten poklad, co vytáhl z moře. Pravda, nebylo to poprvé, co podobnou nehodu zavinil a někomu předčasně zhasil plamínek života, ale tentokrát poprvé pocítil něco, co neuměl popsat. Byla to směsice strachu, zoufalství, výčitek. Jím zaviněné rodinné neštěstí otevřelo ohradu, ve které John po léta držel své svědomí. Z jeho oka pomalu skanula slza. Tekla po tváři a s ní jako by odtekla část té hrozné duševní bolesti.
Když se slaná krůpěj dotkla rtů, jako by znovu začal běžet čas. Rychle ji setřel rukávem, mrtvolu naložil do veslice a pádloval ke břehu. Tam ji vyložil a odtáhl až k patě majáku. Překryl ji pláštěm a jal se zběsile veslovat pro zlato a stříbro, které zůstalo ve vraku. Snažil se myslet, jako kdyby to byl další z mnoha podobných předchozích přivýdělků, jeho úsilí o zachování klidné mysli bylo doslova úporné. Avšak marně se snažil zapomenout na tvář utopence. Ty oči na něj zíraly, ačkoliv on sám je již vidět nemohl. Pronásledovaly ho, kam se hnul, nemohl před nimi nikam utéct. Rychle, ve spěchu vyklidil trosky korábu a vrátil se k majáku. Do vody mrtvolu hodit nemůže, doplavala by na hladině až k pevnině a nedej Bože, kdyby ji tam někdo poznal dřív, než dceři nějak vysvětlí, že ženich jí utekl. Tím se dostaly jeho myšlenky k dceři. John měl rád jen málo věcí a lidí ještě méně. Jeho dcera mu však byla hned po vlastním životě tím nejdražším, co měl. Byla jemná, dobrotivá, křehká jako květina a on nikdy nedopustil, aby tady bydlela s ním. Měla pronajatý pokojík na pevnině a on za ní jezdil, jak jen mohl. A teď jeho vinou přišla o ženicha. Byl to sice stejný změkčilec jako ona, ale měla ho ráda, ač to John nechápal. Chudinka jeho malá, bude šílená žalem. Co když se roznemůže, co když zemře? Začal hrabat jámu, do níž chtěl zetě pohřbít. Když tak učinil, vyčerpáním usnul. Probudil se navečer. Nebe bylo černé a hrozilo bouří. Moře ale bylo klidné, jen malé vlnky zatím narážely na břeh. Rozhodl se, že vypluje za dcerou ihned. V noci a navíc za špatného počasí si ani jeho, ani pokladu nikdo nevšimne. Nasedl do člunku a odrazil od břehu. Tu se zdvihl silný vítr a nebe se protrhlo pod proudy vod, které crčely z mraků. A Neptunovo království unášelo závratnou rychlostí lodičku k pevnině. Už viděl John světlo přístavního majáku, už se radoval, že je v bezpečí…

Za časného rána přicházejí první rybáři sdělit krásné Johnově dceři, že našli tělo jejího otce, které vlny vynesly na souš. Dívka pláče, nikoho vidět nechce, jen po milém se shání. Ten však nikde není k nalezení. Kráska bledá, beze stopy krve v tváři dívá se z okna na nekončící hladinu, která utopena v krvavých červáncích jen mlčí v odpověď dívčiným otázkám. Když poslední lovci ryb večer chtějí sdělit děvčeti, že jen vrak zbyl z lodě jejího milého, již ji nenajdou. Jen bělavý prostý šat plovoucí na kanále pod oknem jejího pokoje napovídá, co ubohá dívka uslyšela, když jí moře odpovědělo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. dubna 2015 v 1:12 | Reagovat

Neruda by měl radost. :)

2 Flavia Flavia | Web | 12. dubna 2015 v 14:42 | Reagovat

[1]: Díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."