"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Heidi

18. dubna 2015 v 20:46 | Flavia |  Myslím...
Po zhlédnutí filmu jako by v mém nitru cosi křičelo, že to přece nemůže být konec, že takhle to skončit nesmí. A přece. Ruch v aule dával vědět o závěru vyučování. Dlouhé minuty přemýšlení o osudech hlavních hrdinů, naplňující mě zoufalstvím a nepochopením lidské rasy byly odloženy, odehnány a odsunuty tak, jako Němci po válce.
Němci- nacisté, kolaboranti, nevinní občané, všichni si i se svými rodinami museli za několik málo hodin sbalit celý svůj majetek a uprchnout ze svých domovů. Když se nám vypráví o hrůzách této války, téměř vždy se bavíme o obětech války samotné. Ale taktně se mlčí o těch zavražděných v jejím důsledku. O těch, kteří ač nic neprovedli, byli svými sousedy vyhnáni či dokonce ubiti jen kvůli majetku, pomstě národa nebo (a to je snad nejhorší) aby neprozradili tajné kolaboranty. O těch, kteří byli vinou osudu členy rodiny válečných zločinců- tak, jako Adelheid.
Copak ona za své příbuzné mohla? Dítě se narodí v prostředí, ovlivňujícím ho, ať chce nebo ne. Přijímá názory svých rodičů, jež mu ukazují směr, kterým by se měl v životě vydat. A je na svou rodinu fixováno, má ji rádo a nechápe, že to co mu vštěpuje, není správné. Je možné namítat, že až vyroste, mělo by si utvořit vlastní názor. Ale upřímně- představme si, naše okolí, ve kterém jsme vyrůstali, naši rodiče, sourozenci přátelé, vzory- ti všichni tvrdí totéž. A my bychom si měli myslet něco jiného? Co? A proč? O hrozných podmínkách, ve kterých vězni trpěli v koncentračních táborech bychom nic nevěděli a možná ani vědět nechtěli. (Vždyť i dnes se většinou hrabeme na vlastním písečku a nechceme vidět utrpení jiných, protože by to narušilo naši představu o ideálním světě a životě. A to si o sobě myslíme, že jsme pokrokoví, moderní lidé, kteří nestrpí násilí). A pak, z ničeho nic ta válka, která se nás osobně vlastně vůbec nedotkla, skončí, naše milované a zbožňované otce a vzory pozatýkají a zavraždí z důvodů, které nechápeme (a i kdybychom je chápali- změní to něco na tom, že jsme toho člověka milovali a poutala nás němu úcta, láska a respekt?).
Adelheid, svůj život končí v cele sebevraždou. Byla souzena za to, že pomohla vloupat se do domu svého pána (příslušníka strany, podílející se na smrti jejího rodiče), svému znovunalezenému bratru. Lze jí pochopit? Domnívám se, že ano. Podle svého svědomí byla přesvědčena, že neučinila nic špatného. Jen poskytla přístřeší jedinému přeživšímu členu své rodiny, který jí připomínal její minulost. A nyní ji soudí vítězové nad jejím národem za spoluúčast na zločinu, verdikt je předem jasný a jediný, kdo jí chce a může pomoct je právě její pán, kterého její bratr málem zabil. Je příliš hrdá, než aby přijala pomocnou ruku od nepřítele. Nevidí však žádné jiné východisko a tak si sáhne na život. Když ji najdou, není to už dcera nacistického pohlavára, je to už obyčejná mladá dívka, která mohla klidně být dcerou jednoho ze svých soudců.

Není to absurdní? Zemřela, protože její otec stál ve válce na špatné straně. Protože její bratr toužil po pomstě. Rodina, kterou milovala (i když si jí nevybrala) ji odsoudila k smrti. Za své příbuzné nemůžeme a myslím, že podle rodičů bychom děti soudit neměli. Už proto, že jednou nás možná budou soudit právě ony.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."