"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Červenec 2015

Deník

14. července 2015 v 21:36 | Flavia |  Píšu
Rozhodla jsem se v létě nezahálet a sepsat takový zvláštní deník. Ač původně je určen asi desetiletým dětem jako etapová knížka, snad vyvolá úsměv i na vašich tvářích...Každý týden uveřejním jednu část deníku. Ale protože příští týden tu nebudu, dnes tu budou k přečetení hned dva odstavce...
PS: Deník namluvil můj taťka, snad se mi jednou podaří nahrát ho sem i ve čtené podobě. Herecký výkon papá totiž stojí za to.

Úvod

Je večer, skoro noc, sedím na ztemnělé půdě svého domu a popíjím horký čaj. Je léto a mě přesto začínají zábst nohy. To víte, stáří. Někde jsem tu měl deku, musím se po ní podívat. /šrumec/ Tady je, plná prachu, chtěla by vyklepat/buch/. To je k neuvěření, myslel jsem, že jsem ho nadobro ztratil. A to pro mě tolik znamená. Ta malá knížečka s nápisem Deník na hřbetě ná moje mládí snad lépe než já sám. Byla se mnou všude. Nevěříte? Dobrá tedy, oprášíme staré vzpomínky. A když říkám staré, myslím starodávné. Jako malý kluk jsem totiž objevil u nás ve sklepě klubovny něco- něco na způsob stroje času. A nebyl bych to já, abych ho býval nevyzkoušel. A deník? Ten byl pořád se mnou. Vše si zapamatoval a stačí ho otevřít a vtáhne vás do doby, kdy vaše prababička ještě byla na houbách. Chcete se tedy se tedy vydat za dobrodružstvím se mnou? Tak dobrá. Připravit, pozor…začínáme.

Den 1. Pravěk


Sotva jsem otevřel desky deníku, ucítil jsem šílený tlak, jako bych se měl nacpat do krabičky od sirek. A hned na to zase jako by mě napínali na mučidlech. Kolem bylo všude černo a prázdno, jen v dálce byl modrozelený bod, který se rychle přibližoval. Náraz- a stojím tady. Na pokraji lesa, jestli se to tak dá nazvat. Obří stromy podivných tvarů se klátí v mrazivém větru, zatažená obloha věští déšť. Ticho narušuje snad jen hučení vichru a křik praptáků nesoucí se zdáli. Vycházím z lesa na skalní převis hledím z něj dolů. Zdá se mi, že spadané listí a chrastí pod skálou je zvláštně uspořádané. Vždyť dole žádné stromy nejsou, takže je tam někdo musil nanosit. Křik ptáků se přibližuje a spolu s ním i dunění, připomínající zemětřesení. Pro pána…To nejsou zvířata, ale jakási stvoření podobná lidem oblečená do kůže. V rukou mají oštěpy, ječí a ženou se jako o život za obřím chlupatým slonem. To musí být mamut. Mizím. Vždyť to pode mnou je krytá jáma, do které chtějí to nebohé zvíře shodit. Pomalu lezu pryč. Skála se mi ale pod rukama drobí, to není vůbec dobré. Já padám!!!

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."