"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Srpen 2015

Deník, den VI. a VII.

24. srpna 2015 v 9:47 | Flavia |  Píšu

Den 6. Křesťanství

Probouzím se na lůžku jen málo měkčím, než na jakém jsem usínal. Slunce již dávno svítí a já vycházím z hliněné chýše ven. Vypadá to tady jako ve skanzenu. Ve vesnici je rušno. Nějací dva opálení chlapíci přišli až z Řecka a vykládají tady místním něco o víře. Jestli se nepletu, nemůže to být nikdo jiný, než Konstantin a Metoděj. Jsou to mudrci, ale zdejší lidé se zdají být na ně nazlobení. Vyměnit všechny naše bohy za jednoho vašeho? Nikdy, ozývá se z davu kolem misionářů. Ale ti s e nevzdávají a mluví a mluví celý den. Nakonec jim jeden ze sedláků nabídne nocleh. S díky přijímají a ubírají se do jeho chalupy. Lidé však zůstávají mezi chalupami a baví se o zvláštních hostech. Nedá mi to a plížím se ke statku, kde učenci přespávají. Za osvětleným oknem je vidět, že klečí a modlí se k muži na kříži, pak vstávají a vodou z misky polévají hospodáře a jeho rodinu. Zvláštní způsob poděkování, že? Řekne kdosi, kdo mi stojí za zády. Je to místní druid. Myslím, že jim na to nikdo neskočí, říká s úšklebkem. Já myslím, že se plete. Vždyť támhle přijíždí posel s pozváním pro bratry od samotného knížete Vratislava. Ale ten kůň se plaší, já stojím příliš blízko a už vidím svou hlavu vedle koňského kopyta…

Den 7. Islám

Z ničeho nic stojím přímo v Saudské Arábii, v Mekce na hlavním náměstí. A místo kopyt koně na mě dopadají slova jakéhosi chlapíka, který vykřikuje, že měl zjevení. Prý se mu zjevil archanděl Gabriel a vše mu vysvětlil. Většina lidí jen nevěřícně kroutí hlavou a pokračují ve svých pochůzkách. Někteří se ale zastavují. Mnozí se tváří nevrle, jiní jsou ale uchváceni řečí onoho muže, který si říká Mohamed. Pozorně sleduji narůstající dav a zaujme mě tvář zkřivená hněvem. Její nositel se prudce obrací a odchází. Rád bych šel za ním, ale masa lidí mě svírá pevně. Jen vidím, jak vešel do brány paláce. Měl bych zmizet. Cizinci tu nejsou vítáni, a jestli se tu něco semele… Pozdě. Přichází stráže a vykazují Mohameda i jeho učence z města. Prorok se snaží ještě vyjednávat, ovšem zcela marně a nakonec prchá i se svými žáky do Mediny. A to už se rozlícený dav obrací na mě. Nepatříš náhodou k němu? Snažím se bránit, ale už na mě útočí, několik z nich zvedá kámen a první šutr už míří na mou hlavu…

Klíč

17. srpna 2015 v 23:20 | Flavia |  Myslím...
Klíč.
Máš ho v ruce každý den. Je to pro tebe něco tak všedního, že už si ho ani neprohlížíš, když ho bereš do rukou.
Klíč.
Ke dveřím od domova, kde vždy čekala tvoje maminka s laskavou náručí a která ti vždy pofoukala bolístku.
Od školní skříňky, kam jsi vždy ve spěchu pohodil bačkory a která voněla po gumě, papíru a upoceném tělocviku .
Ten od kanceláře, který jsi si hrdě zavěsil na karabinu, když jsi dostal svou první práci.
Klíč od trezoru, který nosíš na řetízku místo křížku.
Všechny kdysi hřálo teplo tvé dlaně.
Klíče.
Francouzské,kterými jsi hrdě sám montoval dětskou postýlku.
Houslové, kterými začínaly všechny tvé ukolébavky.
Botanické, podle kterých jsi se svými dětmi dělal domácí úkoly z přírodopisu.
Klíče k úspěchu a poznání, které byly tak nekvalitní a často se zlomily v zámku.
Klíče.
Prošly ti jich pod rukama tisíce.
Jen jediný z nich jsi nikdy neztratil. Má z nich nejvyšší hodnotu. Je drahý. Vlastně se jeho cena nedá vyčíslit. Když ho zlomíš nebo ohneš, těžko se spravuje a když ho někde zapomeneš, nenajdeš jej.
Vlastně je to páčidlo, ten klíč od lidského srdce.

Deník, den IV. a V.

17. srpna 2015 v 21:55 | Flavia

Den 4. Řecko

Vidím letící šíp a.. Najednou mě kdosi strhne stranou. Ale není to Číňan. Je to pohledný mladík, který mi ukazuje, ať se běžím schovat, že překážím. Nejsem zbabělec, ale jeho radu poslechnu. Utíkám z hradeb do města. V ulicích není ani noha, domy mají zavřené okenice, dokonce i palác na hlavním náměstí se zdá být opuštěný. Vcházím dovnitř a opravdu- nikde nikdo. Počkat? Jako bych ze shora slyšel hlasy. Pomalu stoupám po schodech nahoru a čtu nápisy na obrazech. Jsou psány řecky, to znamená / křach/. Shodil jsem vázu. Z pokoje naproti schodišti vybíhá rozčilená dívka. To musí být krásná Helena, kterou můj zachránce z hradeb, princ Paris unesl a o kterou se teď tady s Řeky válčí. Cosi mi řecky povídá, ale já jí nerozumím ani slovo. Ona vzápětí odbíhá a já zůstávám v domě sám, a nevím kudy kam. Jdu do dívčina pokoje, ze kterého jsou vidět hradby. Bitva zřejmě ustala, je slyšet bujaré veselí místních Trójanů. Do města vezou dárek od Řeků- cosi jako dřevěného koně. Nechávají ho na náměstí a hrnou se sem do paláce. Poplácávají se po ramenou, pijí víno a jdou spát. Já usnout nemůžu. Mám špatné tušení, že se něco stane. A skutečně. Z dřevěného koně vyskakují ozbrojení Řekové a míří sem. Nemůžu ze sebe vydat ani hlásku. Už jsou tu. Jeden z nich napřahuje meč….

Den 5. Řím

Probouzím se z mdloby. Ležím na tvrdém lůžku a kdosi mě necitelně budí. Jeden z otroků mi črtá do písku mé dnešní úkoly. Pak spěšně odchází. Rozhlížím se okolo sebe. Jsem ve velké místnosti plné žíněnek. Zřejmě společná ložnice pro otroky. Náš pán musí být bohatý. Prohlížím si pokyny od mého buditele. Zelenina kotlík, palác. Mám tedy nejspíš nakoupit, uvařit a obsloužit svého pána u večeře. Ale kde? Vycházím na rušnou ulici. Rukama nohama se vyptávám na cestu k trhu. Při zpáteční cestě dojde k malému pozdvižení. Otroci nesou nosítka, ze kterých lidu kyne sám konsul, nejmocnější muž Říma. Nesou ho do Senátu, dozvídám se od ostatních otroků. Mám čas, nadívaného páva a šneky s bylinkovým máslem připravím hned a následuji tedy zvědavě konsulovy nosiče. Už ho vidím, Senát, sídlo demokracie. Spěchám domů, kuchtím večeři a nesu ji do paláce. Že pány obsluhují jiní otroci se dozvídám až na místě, ale smím se podívat do jednací síně. Zrovna o něčem hlasují, snad o válce v Galii. A zrovna si někdo stoupá, aby přednesl plamennou řeč. Vždyť je to sám Julius Caesar. Ale už mě odstrkují další otroci, kteří si chtějí poslechnout senátory. Musím jít domů. Uléhám znavený na žíněnku a zavírám oči.

Deník, den II. a III.

13. srpna 2015 v 13:01 | Flavia
Den 2. Mezopotámie
Dopad byl tvrdý. Sedím, držím si bouli na hlavě a pomalu otvírám oči. Zázrak! Nejsem v jámě na mamuta, ale na střeše jakési stupňovité budovy, nejspíš chrámu zvaného zikkurat. Slunce teprve vychází, ale už je tu pořádné horko. Otírám si pot z čela a plazím se k okraji střechy. Ten pohled do krajiny není příliš zajímavý- kolem je všude rovina, načervenalou půdu jen z obou stran lemují řeky- Eufrat a Tigris. Je tu ale neskutečné množství lidí. Všichni se míhají jako pilní mravenci. Přeopatrně slézám z chrámu a modlím se, ať mě nikdo nevidí. Sotva jsem se dotkl nohou země a už na mě někdo křičí hromovým hlasem cosi, čemu vůbec nerozumím. To hlavní stavební dozorce mi něco přikazuje. Vše mu odkývám a běžím směrem, kterým ukazuje. Uprostřed míhajícího se davu stojí vysoká věž. Už teď je obrovská, ale to dozorcům zřejmě nestačí. Staví se stále další patra. Najednou cítím lehké chvění půdy. Otroci pracující na stavbě si toho také všimli a teď mezi sebou polekaně hovoří. Výkřiky a šlehnutí bičem je však přivedou zpět k práci. Já se pomalu snažím zmizet z centra dění. Mám špatnou předtuchu, která se naplní hned, jak přečtu tabulku s adresou na jednom z domů- jsem v Babylonu. Země se již hodně třese a já vidím, jak se kamenné kvádry na vrcholu věže třesou. A teď jeden z nich padá přímo na mě. Přivírám oči a čekám náraz…


Den 3. Čína
Po strašné chvíli čekání na jistou smrt oči otvírám. Jsem sice pořád na staveništi, ale zdá se, že někde na úplně jiném konci světa. Šikmoocí dělníci staví místo věže jakousi zeď. Je to jasné, jsme v Číně ve 3. století před naším letopočtem a tohle je ta slavná čínská zeď, pomyslím si. Kousek ode mě leží hromádka špinavého oblečení dozorce, který se právě koupe v říčce nedaleko. Neváhám a obleču si jeho sukni, halenu i vestu a na oplátku mu tam nechávám své šaty. Tak mě napadá, že jsem právě pomohl Číňanům vynalézt kalhoty. V novém oblečení se teď mohu bez ostychu procházet po zdi a obdivovat výhledy do zdejšího kraje. Najednou vidím v dálce cválat velké množství jezdců. Jsou to naší, nebo nepřátelé, uvažuji rychle v duchu. Než se ale rozhodnu, je pozdě. Jsou už moc blízko. Po zuby ozbrojení Mongolové, kteří Čínu často napadají, po nás začínají střílet šípy. Ačkoli mají Číňané lepší zbraně- primitivní pušky, místní velitel píše přesto na papír-což je také čínský vynález, vzkaz s prosbou o pomoc. Do nedaleké vesnice s ním dojede rychlý posel. Ale pro nás už možná bude pozdě. Vidím letící šíp a..

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."