"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Deník, den IV. a V.

17. srpna 2015 v 21:55 | Flavia

Den 4. Řecko

Vidím letící šíp a.. Najednou mě kdosi strhne stranou. Ale není to Číňan. Je to pohledný mladík, který mi ukazuje, ať se běžím schovat, že překážím. Nejsem zbabělec, ale jeho radu poslechnu. Utíkám z hradeb do města. V ulicích není ani noha, domy mají zavřené okenice, dokonce i palác na hlavním náměstí se zdá být opuštěný. Vcházím dovnitř a opravdu- nikde nikdo. Počkat? Jako bych ze shora slyšel hlasy. Pomalu stoupám po schodech nahoru a čtu nápisy na obrazech. Jsou psány řecky, to znamená / křach/. Shodil jsem vázu. Z pokoje naproti schodišti vybíhá rozčilená dívka. To musí být krásná Helena, kterou můj zachránce z hradeb, princ Paris unesl a o kterou se teď tady s Řeky válčí. Cosi mi řecky povídá, ale já jí nerozumím ani slovo. Ona vzápětí odbíhá a já zůstávám v domě sám, a nevím kudy kam. Jdu do dívčina pokoje, ze kterého jsou vidět hradby. Bitva zřejmě ustala, je slyšet bujaré veselí místních Trójanů. Do města vezou dárek od Řeků- cosi jako dřevěného koně. Nechávají ho na náměstí a hrnou se sem do paláce. Poplácávají se po ramenou, pijí víno a jdou spát. Já usnout nemůžu. Mám špatné tušení, že se něco stane. A skutečně. Z dřevěného koně vyskakují ozbrojení Řekové a míří sem. Nemůžu ze sebe vydat ani hlásku. Už jsou tu. Jeden z nich napřahuje meč….

Den 5. Řím

Probouzím se z mdloby. Ležím na tvrdém lůžku a kdosi mě necitelně budí. Jeden z otroků mi črtá do písku mé dnešní úkoly. Pak spěšně odchází. Rozhlížím se okolo sebe. Jsem ve velké místnosti plné žíněnek. Zřejmě společná ložnice pro otroky. Náš pán musí být bohatý. Prohlížím si pokyny od mého buditele. Zelenina kotlík, palác. Mám tedy nejspíš nakoupit, uvařit a obsloužit svého pána u večeře. Ale kde? Vycházím na rušnou ulici. Rukama nohama se vyptávám na cestu k trhu. Při zpáteční cestě dojde k malému pozdvižení. Otroci nesou nosítka, ze kterých lidu kyne sám konsul, nejmocnější muž Říma. Nesou ho do Senátu, dozvídám se od ostatních otroků. Mám čas, nadívaného páva a šneky s bylinkovým máslem připravím hned a následuji tedy zvědavě konsulovy nosiče. Už ho vidím, Senát, sídlo demokracie. Spěchám domů, kuchtím večeři a nesu ji do paláce. Že pány obsluhují jiní otroci se dozvídám až na místě, ale smím se podívat do jednací síně. Zrovna o něčem hlasují, snad o válce v Galii. A zrovna si někdo stoupá, aby přednesl plamennou řeč. Vždyť je to sám Julius Caesar. Ale už mě odstrkují další otroci, kteří si chtějí poslechnout senátory. Musím jít domů. Uléhám znavený na žíněnku a zavírám oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."