"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Září 2015

Deník

28. září 2015 v 18:44 | Flavia |  Píšu

Den 10. Průmyslová revoluce

Od rány ořechem do hlavy jsem celý přecitlivělý a někdo tu dělá strašný rámus. Tátata-táta-tátatá…To je přece Morseovka! Probírám se z poslední otupělosti a vstávám z podlahy. Guten Tag, ozývá se za dveřmi mé komory. Přejete si? Pošlu telegram, prosím…No jistě, jsem na poště, asi ve Vídni, v centru techniky a nových vynálezů. Vycházím z budovy a poslouchám, co si lidé povídají. "Už jste to slyšel? Bell prý vynalezl telefon." "Ti Angličané, co ti si nevymyslí. Ale ten Nobel, co vynalezl dynamit, to je někdo, panečku."…Přecházím ulici, nedávám pozor a málem mě smete automobil. "Jezdí sice na páru, je trochu neohrabaný, ale ta rychlost, to je panečku něco!" povídají si dva kluci pozorující projíždějící vůz. Při své procházce dojdu až k Dunaji a nevěřím vlastním očím. Jeden parník za druhým brázdí veletok. Obloha už černá, rychle spěchám do nejbližšího hotelu, když tu /cvak/ rozsvítí se Křižíkova oblouková elektrická lampa a já nic nevidím.

Den 11. Hippies

Tak nevím, zda mi ty lampy nepoškodily zrak. Vidím všude barvy. Červená, zelená, modrá, žlutá… Jsou jimi postříkané zdi, auta a dokonce se jimi oblékají i lidé. U těch mladých navíc nepoznám kdo je kluk a kdo je holka, všichni mají dlouhé vlasy, volné oblečení, ve vlasech květiny a když brýle, tak kulaté. Pokud to nejsou jen vidiny, mám před sebou hippies- květinové děti. Procházím se jednou americkou ulicí a pozoruji ta stvoření, jak se smějí, dovádí a chtějí jen mír a svobodu. Jeden z mladíků tančících na ulici mě zastaví a povídá mi o krásném světě, o tom, že má všechny rád a nabízí mi drogy, abych se taky trochu odvázal. S díky odmítám a tak dostanu na cestu aspoň dárek v podobě kazety s hudbou Beatles. O kousek dál mě z ničeho nic obejme neznámá dívka, která mi zpívá, že času je dost, ať nikam nepospíchám. Začínám těm květinovým dětem trochu závidět. Jsou vždycky v pohodě, mezi sebou se nehádají, žijí v souladu s přírodou mají ideály…Jak tak jdu zamyšlený ulicí, ozve se za mnou hlasité troubení auta se sovětskou SPZ. Ohlédnu se, škobrtnu a padám pod kola vozidla.

Den 12. Mars

Země si mě táhne k sobě silněji a silněji. Zlatá gravitace na Zemi. Očividně jsem už zase doma. Tady u nás na Marsu chodíme všichni div ne v podřepu. Vypoulené oči nám sice umožní vidět nebezpečné vybuchující sopky, ale rychle vysychají a navíc vypadáme jako žabáci. Abychom nic nepřehlédli, vyrábí se vše velmi ostře barevné- včetně jídla. A dýchá se tu přes filtry, protože prach je tu všudypřítomný. Abychom se neudusili ve štiplavé uhličité atmosféře, naše města jsou chráněna skleněnými poklopy a vzájemně spojena tunely na povrchu- zem je totiž tak ztuhlá, že jí nejde provrtat. Má to i své výhody, v létě tu není víc jak dvacet stupňů. Ostatně naše technologie umožňují zahřát se stisknutím jediného tlačítka pod kůží. Naše děti do školy nechodí, učitelé vyučují v přímém přenosu na internetu. A přesto naši potomci vymysleli lék na rakovinu i další smrtelné choroby. Žijeme proto velmi dlouho- mně je kupříkladu už 530 let. Nejnovějším oborem bádání je teleportace. Slibuji, že jakmile bude výzkum dokončen, pošlu vám můj stroj času. Nebo alespoň deník, chcete? Tak mi pošlete vaši adresu.

Váš Pan Brouček, Léta páně 3 022

Konec


Den VIII. a IX.

13. září 2015 v 11:51 | Flavia |  Píšu

Den 8. Středověk

/buch/ Probudila mě rána do stolu, kterou způsobila drobná křehká dívenka při svém rozhorleném proslovu na venkovních mariánských slavnostech. Neumím mnoho jazyků, ale že mluví francouzsky cosi nepěkného o Angličanech, to je mi nadmíru jasné. Podle toho, jak se jí ti chlapíci až dosud smáli, musí po nich chtít něco nemožného. Třeba aby ji ustanovili svým velitelem a vytáhli proti Angličanům. Moment… Ale vždyť jestli tohle chce, tak mám před sebou slavnou Johanku z Arku. Dívka zapáleně horuje pro svůj nápad, vlastně nápad boží. Ukazuje hned k nebesům, hned na sebe, hned na sedláky…Ti se tváří zaraženě, a když Johanka črtá na zem plán bitvy, pozorně naslouchají. Pak jeden z nich vstává a připíjí na dívčino zdraví a na zdar tažení. Chlapci přivádí koně, muži si oblékají brnění, Johanka bere do ruky meč a naskakuje na bílého hřebce. Jeden kůň je volný a já, omámen kouzlem té chvíle následuji ostatní a cválám za naší velitelkou. Porazíme Angličany, kteří plení Francii! Za krále! Takové a další výkřiky jsou slyšet z našich úst. Už vidíme anglické ležení. Angličani jsou ještě od včerejší noci opilí, bude to snadná výhra hlásím, když tu ztrácím rovnováhu a padám z koně…

Den 9. Kolonizace

Au, to jsem se zase praštil. Jen místo o zem o dřevěnou stěnu místnosti. Ležím na podlaze, a jak se místnost hýbe, létám ode zdi ke zdi. Ta místnost vypadá trochu jako kajuta…ostatně támhle to kulaté okénko vypadá také jako lodní. Když vyhlédnu ven, tak zjistím víc… Panenko skákavá, já jsem vážně na moři. A jestli se nepletu, tak támhle vidím Bahamské ostrovy. Lidičky, já jsem snad až v Americe! Pomalu, opatrně stoupám po žebříku na palubu, abych zjistil, s kým to vlastně cestuji. Vlajka je Španělská. To tedy znamená, že támhle ten chlapík, který křičí, že objevil Indii, musí být sám Kryštof Kolumbus. Ale to přece nejde, takový omyl, musím mu jít říct, že se mýlí. Už jsem skoro u něho, když se loď otřese a já spadnu k jeho nohám. Kapitán se obrací k posádce a prohlašuje, že domorodce, pokud tu nějací jsou, pojmenuje Indiáni. A mě se s úsměvem italsky ptá, co jsem chtěl. Nedokážu mu říct, že se mýlil a zkazit mu jeho štěstí. Tak jen zavrtím hlavou jako že nic, a lezu po čtyřech k zábradlí. Kolumbus dává povel k přistání. Vystupujeme na ostrově. Bílý písek průzračné moře, palmy, divoké ovoce…Ráj na zemi. Průzkumná četa navíc našla v lese vzácné koření. Chystám se jít za nimi a prohlédnout si ostrov. Hele, opice. Jak dovedně si hází s ořechy. No tak, dávejte pozor, neházejte to na mě….AU!!!

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."