"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Deník

28. září 2015 v 18:44 | Flavia |  Píšu

Den 10. Průmyslová revoluce

Od rány ořechem do hlavy jsem celý přecitlivělý a někdo tu dělá strašný rámus. Tátata-táta-tátatá…To je přece Morseovka! Probírám se z poslední otupělosti a vstávám z podlahy. Guten Tag, ozývá se za dveřmi mé komory. Přejete si? Pošlu telegram, prosím…No jistě, jsem na poště, asi ve Vídni, v centru techniky a nových vynálezů. Vycházím z budovy a poslouchám, co si lidé povídají. "Už jste to slyšel? Bell prý vynalezl telefon." "Ti Angličané, co ti si nevymyslí. Ale ten Nobel, co vynalezl dynamit, to je někdo, panečku."…Přecházím ulici, nedávám pozor a málem mě smete automobil. "Jezdí sice na páru, je trochu neohrabaný, ale ta rychlost, to je panečku něco!" povídají si dva kluci pozorující projíždějící vůz. Při své procházce dojdu až k Dunaji a nevěřím vlastním očím. Jeden parník za druhým brázdí veletok. Obloha už černá, rychle spěchám do nejbližšího hotelu, když tu /cvak/ rozsvítí se Křižíkova oblouková elektrická lampa a já nic nevidím.

Den 11. Hippies

Tak nevím, zda mi ty lampy nepoškodily zrak. Vidím všude barvy. Červená, zelená, modrá, žlutá… Jsou jimi postříkané zdi, auta a dokonce se jimi oblékají i lidé. U těch mladých navíc nepoznám kdo je kluk a kdo je holka, všichni mají dlouhé vlasy, volné oblečení, ve vlasech květiny a když brýle, tak kulaté. Pokud to nejsou jen vidiny, mám před sebou hippies- květinové děti. Procházím se jednou americkou ulicí a pozoruji ta stvoření, jak se smějí, dovádí a chtějí jen mír a svobodu. Jeden z mladíků tančících na ulici mě zastaví a povídá mi o krásném světě, o tom, že má všechny rád a nabízí mi drogy, abych se taky trochu odvázal. S díky odmítám a tak dostanu na cestu aspoň dárek v podobě kazety s hudbou Beatles. O kousek dál mě z ničeho nic obejme neznámá dívka, která mi zpívá, že času je dost, ať nikam nepospíchám. Začínám těm květinovým dětem trochu závidět. Jsou vždycky v pohodě, mezi sebou se nehádají, žijí v souladu s přírodou mají ideály…Jak tak jdu zamyšlený ulicí, ozve se za mnou hlasité troubení auta se sovětskou SPZ. Ohlédnu se, škobrtnu a padám pod kola vozidla.

Den 12. Mars

Země si mě táhne k sobě silněji a silněji. Zlatá gravitace na Zemi. Očividně jsem už zase doma. Tady u nás na Marsu chodíme všichni div ne v podřepu. Vypoulené oči nám sice umožní vidět nebezpečné vybuchující sopky, ale rychle vysychají a navíc vypadáme jako žabáci. Abychom nic nepřehlédli, vyrábí se vše velmi ostře barevné- včetně jídla. A dýchá se tu přes filtry, protože prach je tu všudypřítomný. Abychom se neudusili ve štiplavé uhličité atmosféře, naše města jsou chráněna skleněnými poklopy a vzájemně spojena tunely na povrchu- zem je totiž tak ztuhlá, že jí nejde provrtat. Má to i své výhody, v létě tu není víc jak dvacet stupňů. Ostatně naše technologie umožňují zahřát se stisknutím jediného tlačítka pod kůží. Naše děti do školy nechodí, učitelé vyučují v přímém přenosu na internetu. A přesto naši potomci vymysleli lék na rakovinu i další smrtelné choroby. Žijeme proto velmi dlouho- mně je kupříkladu už 530 let. Nejnovějším oborem bádání je teleportace. Slibuji, že jakmile bude výzkum dokončen, pošlu vám můj stroj času. Nebo alespoň deník, chcete? Tak mi pošlete vaši adresu.

Váš Pan Brouček, Léta páně 3 022

Konec

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 4. listopadu 2015 v 20:58 | Reagovat

Přehltala jsem to jedním dechem. Byla tomu nějak přizpůsobená hra na tábor? Úplně mě to nadchlo, krásně jsi vypíchla jednotlivé osobnosti. Akorát by mě zajímalo, jestli se i děti chytaly ;-)

2 Flavia Flavia | 4. listopadu 2015 v 22:20 | Reagovat

Ahoj, ráda tě tu vidím (vlastně spíš čtu?8-O )! Bylo poměrně velké věkové rozpětí (nejmladším bylo cca pět let, nejstarším patnáct), takže vymyslet tenhle v uvozovkách ''příběh'' byla trochu sisyfovská práce... Ale puberťáci se nenudili (nebo mi alespoň milosrdně zalhali) a mladší děti to braly hlavně jako pohádku (ale s tím jsem tak trochu počítala :-D ). Etapová hra byla ke každému dni uzpůsobená tak, aby program alespoň trochu odpovídal mému (opět v uvozovkách, protože vhodnější výraz mě nenapadá)''scénáři''.

3 Berry Berry | Web | 19. ledna 2016 v 21:42 | Reagovat

[2]: Vidět, číst, povídat si, prostě být ;-)
To jsi moc šikovná, když vám to takto vyšlo není to vůbec jednoduchý úkol ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."