"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Říjen 2015

Tady hlídám já aneb zpátky na stromy?

26. října 2015 v 15:26 | Flavia |  Myslím...

Tak jako si mnozí z nás vylepují na plot ceduli s nápisem ,,Tady hlídám já'', pokud možno s vyobrazením hrozivě se tvářícího hafana, přimontovala si jedna rodina na vrátka desku ,,Zde hlídá má sousedka''. Vtipné? Možná, ale zvláště na venkově a maloměstě, kde doposud nežije člověk v anonymitě, to bývá realita.
Pravdou je, že své soukromí si dnes již neuhlídáme. Tedy rozhodně ne tak snadno, jako před padesáti lety. Tehdy stačilo zatáhnout žaluzie a nikdo netušil, cože to právě děláme, jsme-li vůbec doma. V dnešní době, kdy člověk nežije, není-li online, je to s naším soukromím nahnuté. Ve snaze ochránit se před vnějším světem kupujeme větší než velké množství bezpečnostních kamer a ostatních pastí na zloděje, vrahy a násilníky. Jenže zatím co vyměňujeme zámek za čidlo rozpoznávající otisky prstů, nebezpečí už možná číhá v naší kuchyni. Kvantita bezpečnostních udělátek je totiž přímo úměrná množství hesel a důvěrných informací vykřičených do internetového éteru. Ač se osvěta o snadném zneužití osobních údajů ve virtuálním prostoru dostává i k žáčkům prvních tříd, zdá se (tedy alespoň z děs budících reportáží některých médií), že lidstvo je nepoučitelné a ukradnout nám nos mezi očima už navíc není nic těžkého.
Ale co s tím? Vrátit se zpátky na stromy, do doby předpočítačové, je nemyslitelné. Antiviry, které se dlouho zdály být jedinou účinnou obranou proti aktivnímu napadání uživatelů sítí, se dnes dají prolomit snáze, než limity těžby hnědého uhlí na Mostecku. A díky ',cookies'' o nás může vědět prakticky každý všechno a to bez našeho vědomí. Jako jediné řešení se zatím jeví spolehnout se na vývojáře, chránící naše bezpečí a nepolevovat přitom v ostražitosti vůči (většině z nás) neznámému ,,počítačovému kůrovci''. Ovšem zaručenou stoprocentní ochranu dnes na trhu nikdo nenabízí a s největší pravděpodobností se tak nestane ani v nejbližší době. Tedy pokud někdo nevynalezne virtuální sousedku hlídající své okolí skrz webová okna.

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."