"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Svoboda slova

13. ledna 2016 v 18:05 | Flavia |  Píšu
Nevedl jsem si žádný deník, a přesto bych vám mohl i nyní, po těch mnoha letech převyprávět události onoho červencového večera bez sebemenšího záchvěvu nejistot. Slovo od slova bych zvládl znovu recitovat rozhovor, jež jsem tehdy vedl se svou ženou.

Když jsem přišel do ložnice, bylo už docela pozdě. Seděla s rozpuštěnými vlasy u otevřeného okna, dívala se na zahradu a měla zamyšlený, skoro až zachmuřený výraz, jakoby nad něčím dlouho dumala a nemohla najít řešení.

: Lotty? Podívá se na mě a usměje se. Je jí teprve čtyřiatřicet, a přesto působí v tuto chvíli mnohem starší. Co je Vám? Jste hrozně bledá. Všechno v pořádku? Zdáte se mi nějaká unavená. Nejste nemocná?

Šarlota: Nic. Nedělejte si starosti. Jen…Jen si někdy říkám, že by mi bylo milejší všechno tady nechat a odjet někam hodně daleko. Víte, třeba někam do kolonií. Do Indie, kamkoliv. A Vám by to taky prospělo. Máte toho moc.

Mluví tak tiše, skoro jakoby se bála své přání vyslovit.

J: Věřte mi, že bych odsud také nejraději zmizel, ale víte, že to nejde. Jednou zastávám úřad a nemohu z něho utéct. To jste přece věděla, když jste mě brala.

Š: Já vím. Ale neměl byste se tak zatěžovat. Celý den jste pryč, kdybych dnes na Vás nepočkala, vůbec bych Vás nezastihla. A co já, děti už Vás skoro nepoznají. Vám to není líto? Vždyť nejste jen panovník, jste i táta, manžel. Jak máte vládnout, když Vás nenechají žít?

J: Já myslel, že tohle jsme si snad už vyříkali. Až budu mít čas…

Š: A smím se zeptat, kdy to bude?

Skočila mi do řeči! A ten tón! Mluví se mnou jako moje matka. Jestli mě něco dokáže vytočit, je to tohle její hulvátské chování.

J: Podívejte se, já mám závazky k tomuhle národu. Jsem povinen obětovat mu všechno - život, svobodu i štěstí. Jestli to chápete, vůbec nevím, o čem se tu bavíme. Ach, musí si myslet, že jsem blázen, co věří v ideály. Jistě, že ne. Nejsem hrdina, který by jel do prohrané bitvy jen ochránit čest vlasti. Nejsem don Quijote. Ale bohužel mi má morálka, vláda téhle země, nedovolí jednat racionálně. Nesmím říkat ne, nýbrž ano, ovšem, zajisté, je tu jen malinký problém a podobné diplomatické prázdné fráze, které díky konvencím víc mlží, než informují. Jsem politik. Musím lhát.
Někdo klepe na dveře. Má drahá polovička, místo aby se zvedla a šla otevřít, se začne česat. Takže s rušitelem nočního klidu budu muset mluvit já. Za dveřmi stojí lokaj a podává mi obálku. ,,Je to expresní psaní, pane. Z Ameriky.'' No výborně, to jsem přesně potřeboval. Jen další starosti na mou hlavu. Trhám obálku s pečetí lorda Cornwallise, vytahuji list, spěšně přelétávám řádky očima. …Ach Bože, ochraňuj krále.

Š: Něco důležitého? Mlčím. Došla mi slova.Tohle jsem nečekal. Lotty po mě vrhla znepokojený pohled. Jiří, co se děje? Co píšou?

Spěšně vstává, přichází ke mně a klade mi ruku na rameno.

Co říct? Že jsme přišli o všechno? Že zkrachujeme, protože se naše nejbohatší kolonie rozhodla laskavě osamostatnit? Že bude válka? Nebo má tentokrát smysl lhát? Přišel dopis z Ameriky, Lotko. Vyhlásili tam nezávislost. Musím urychleně svolat Parlament. Dnes se tu už asi neukážu. Je mi to líto. Musím jít.

Rychlý pohled na mě a pak začala rychle přecházet po místnosti.
Mám… Mám něco vyřídit? S něčím pomoct? Prudce se zastavila. Co vlastně chtějí? Co myslíte?

J: Co chtějí? To je dobrá otázka. Jistě, nezávislost. Ale v čem svoboda, po které tolik touží, spočívá? Chtějí ji pro zemi jako celek, nebo pro každého obyvatele, dokonce snad i návštěvníka Nového světa? A čeho přesně se má ona volnost týkat? Mravů? To ať si pohlídá církev. Vyznání? Totéž. Dokud nebudou mít ve jménu božím mocenské ambice, je mi to poměrně lhostejné. Vzdělání? S tím můžu jedině souhlasit. Čím vzdělanější lid, tím víc peněz bude produkovat. Nebo chtějí svobodu slova? Faktem je, že s tou měli nedávno trochu problém, ale urážky, rouhání a často křivé obviňování bylo, je a bude trestné. Nejen u nich, i téměř kdekoli v Evropě. Ostatně, leckdo by proti těm jejich věčným vzpourám zakročil mnohem tvrději. Uznávám, že různí lidé mohou mít různé názory, ale je v pořádku, že je chtějí křičet do světa? Já mám taky své postoje, ale smím snad někde prohlašovat, že mě Amerika nezajímá, pokud z ní bude dost financí? Že mě nebaví řešit malicherné záležitosti venkova a že se nestarám o Marii Terezii, tu naivku, která si myslela, že jí po smrti otce všichni lehnou k nohám…? Nebaví mě předstírat chápajícího panovníka, který všechno zvládá. Ne, mám toho dokonce až po krk. Ale můžu to říct? Ptám se, smím to říct? Ovšem, konvence mi to nedovolí. Kdybych něco podobného prohlásil, svrhnou mě, jako blázna, z trůnu. Takže já musím mlčet. Oni, že si chtějí stěžovat, že jsou trestáni za své opovážlivé výroky? Musím se smát. Kdo, ne-li král by měl mít právo říkat, co si myslí? A přesto, jsem v této věci spoután jako otrok na těch jejich plantážích. Bůh ví, Šarlotko. Asi si myslí, že s demokracií se jim povede lépe.

Š: Ach… Promiňte, nevím, co říct. Obejme mě. Pusa na čelo a pohled do očí. Buďte silný, Jirko. To zvládnete. Zvládneme. Věřte a bude dobře, uvidíte. Stůjte si za svým, však oni poslechnou. Dříve nebo později. Vždycky tomu tak bylo. Uvidíte, vyhrajeme.

Tiché, ale důrazné zaklepání na dveře. Musím běžet. Kéž by měla pravdu.

J: Díky, Lotty. Pozdravujte děti. Dobrou noc.

Š: Dobrou, miláčku. Hodně štěstí.

Zavřel jsem za sebou dveře a uslyšel skrz ně slabé vzlyknutí. Když jsem odcházel do St. James' s Palace a přemýšlel o budoucnosti, která nás čeká, dospěl jsem k závěru, že ty Američany vlastně docela chápu. Dostal jsem chuť to všem těm papalášům z ministerstva vysvětlit. Že bych se taky chtěl bouřit proti režimu, který mě svazuje. Že se proti němu chci bouřit. Dává to smysl? Stojím na vrcholu systému, který považuji za nespravedlivý, nejsem schopen s tím nic udělat. A tak jsem mlčel, poslouchal žvásty ', moudrých'' hlav o nutném zakročení proti revolucionářům, o vyhlášení války, ale zároveň o nutnosti uvažovat rozumně a hlavně neútočit proti přesile, nedobývat nedobyvatelné, a že je to vlastně marné snažení a že výsledek je předem daný a hlavní je prohrát se ctí.
Snažili jsme se žít život úplně normální rodiny, tak, jako většina mých předchůdců. Měli jsme svoje radosti i strasti, ale věřili jsme, že s boží pomocí všechno zvládneme. Jenže já byl králem Anglie a psal se rok 1776. Ale ani jeden z nás ale tehdy netušil, jakou cestu nám osud vytyčil.
Teď, když mě ubytovali ve Windsoru,protože mě mají za šílence, se mi míhají vzpomínky před očima závratnou rychlostí. Jak jsem ztratil Ameriku a ministři mi radili, ať se ji ani nesnažím dostat zpátky. Copak to šlo? Vzdát se ze dne na den dědictví předků a to jen kvůli bandě vzbouřenců? Mí vlastní lidé mě donutili podepsat tu potupnou listinu. Dobrá, chtěli svobodu, dostali ji. Ale bylo možné uzavřít mír s rozpínavou Francií? Či zrovnoprávnit katolíky? To by přece bylo proti samotné podstatě anglikánské církve. Vždyť abychom nepodléhali vlivu papeže, odtrhli jsme se. A oni se nás snaží dostat zpátky tam, kde nás měli. Do zlaté klece.
Všechno šlo z kopce. Když mi umřela dcera, nesměl jsem na veřejnosti plakat, protože ', jeho Výsost své city nikdy neprojevuje, to by byla známka upadlosti mravů a neznalosti etikety''. Donutili mě pár hodin po její smrti přijímat kondolence a zasedat na schůzi parlamentu.
Víte, co je na celém mém příběhu tak groteskní? Že se mě, panovníka, který by měl mít otěže nejen svého života v rukou nejpevněji, nikdo na můj názor neptal. Musel jsem papouškovat mé rádce a ministry. Poslouchat jejich zákazy a příkazy, mluvit s lidmi, se kterými jsem mluvit nechtěl, a chodit na akce, kde jsem nenáviděl a byl nenáviděn. Souhlasit se spoustou věcí, které mi byly proti srsti, a nečinit ty, jež by mi bývaly byly milé, ale nereprezentovaly by dostatečně blyštivě můj majestát. Kázali mi o svobodě slova, ale já se ptám? Chcete, aby si každý mohl mluvit, co se mu zachce. Ale co váš král?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 19. ledna 2016 v 22:01 | Reagovat

To je moc povedený historický obraz.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."