"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

„Učinit život věčným skrze slovo“ *

13. ledna 2016 v 18:13 | Flavia |  Píšu
Tentokrát jsme dostali v hodině češtiny za úkol stvořit úvahu na motiv textu Mariny Cvetajevové (pro inspiraci: http://img.ihned.cz/attachment.php/440/22244440/os458EF7HIJKLMOj6PWbcdhpxz01TwAR/Marina_Cvetajevova.pdf)- Můj Puškin. No, přiznám se, že se mi to nepsalo lehce, ale...Snad by se ještě patřilo přiznat, že titulek, jenž jsem zvolila, je citátem této ženy, která byla Puškinovi sestrou.

My lidé máme bytostnou potřebu mít své ideály. A protože je vždy snazší věřit něčemu hmatatelnému (neboť to, nač si nemůžeme sáhnout, by konec konců ještě někdo mohl zpochybnit a my jsme rádi neomylní), vybíráme si za své vzory lidi. Ty pak obdivujeme, stavíme jim (byť jen pomyslný) pomník za udatnost v boji s (nejen) jejich osudem a mluvíme o nich, kudy chodíme. Co na tom, že jsme se s nimi nikdy nesetkali, ba že to, co o nich víme, je z poloviny báje a z poloviny pohádka. Nejde nám o pravdu, která často bolí. Chceme mít alespoň malý kousek jistoty v nejistém světě. Takovým pevným bodem byl pro Marinu Cvetajevovou Puškin. Provázel ji od mládí a jejich životní příběhy se na různých místech setkávaly, ač se na tomto světě minuli o více než padesát let. Oba věřili v sílu slov a pravdivost svých postojů. Oba pro své politické názory museli opustit zemi, oba se směli o pár let později vrátit. A oba zemřeli předčasně, byť Marina ukončila svůj život vlastní rukou. Jako bychom někdy své idoly následovali dále, než chceme, že? Ale zanechme srovnávání. Chápejme chvíli Puškina jako symbol, zhmotněnou představu romantické duše umělce. Přiřkněme mu všechny vlastnosti, které by měl miláček Múz mít, a zjistíme, že jsme mu nasadili na hlavu trnovou korunu. Skutečně musí každý Orfeus zemřít, má-li jeho slovo žít? A kdo ho zabije? Jeho tělo zničí přízemní lidské pudy, ale co zavraždí duši umělce? Duši toho, který by měl svým dílem dodávat naději, zas a znovu bouřit spící lid a bojovat za ideály? Nic? Umořené tělo a se neustále zvedá z prachu, protože to je jeho životním posláním. Ale duše básníka, ta nikdy nemá neklesnout. Musí bdít a chránit to nejcennější, co lidé mají. Život. Ne jen tepající srdce, ale především mysl, toužící po krásnu, které bývá navenek ošklivé (ať to zní jakkoli pateticky). Puškin byl oním poetou, jenž zemřel, aby žil. Marina byla Puškinova, ne naopak. Toužila po umění, po prostřeleném břichu, po plápolající svíci, která světu dává na svůj úkor naději ve světlejší zítřky.
*citát Mariny Cvetajevové
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 19. ledna 2016 v 22:04 | Reagovat

Nad tímto budu asi přemýšlet: "po plápolající svíci, která světu dává na svůj úkor naději ve světlejší zítřky."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."