"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Únor 2016

Andrejka

22. února 2016 v 16:06 | Flavia |  Píšu
Tak tam seděla, sama, u posledního stolku u okna. Měla zavřené oči, skloněnou hlavu a mě jí bylo najednou strašně líto. ''Ahoj. ''Zdvihla hlavu ''Ahoj.'' řekla a dívala se na mě pohledem, který se mě tázal, co chci. Ale já mlčela. Sedla jsem si vedle ní a tak jsme mlčely spolu. Cikánka a bílá holka. Čtvrťačky.
Zazvonilo. Vstala jsem a šla ke svému místu před katedrou. Cítila jsem v zádech její oči. Vzala jsem si tašku a vrátila do oslovské lavice. Upřel se na mě udivený výraz mé spolusedící, ptající se co to dělám. Zdvižené obočí přicházející třídní, když mě neviděla na obvyklém místě. Sama nevím, proč jsem to tehdy udělala. Snad soucit. Snad touha poznat neznámé dobrodružství. Snad naivní představa dítěte, že získám kamarádku na život a na smrt. Snad touha po obdivu od někoho, komu jsem se cítila být nadřazená.
Hodina matematiky, rýsujeme. Zlomila si tužku. Stále mlčky jí podávám ořezávátko. Sevře ho v dlani a jako by se spolu s tuhou zlomilo i napětí. Pousmála se a zamumlala své díky. Ten okamžik počítám za začátek našeho zvláštního přátelství. Nebylo založené tak jako mnohá jiná na tisících slov, i pro to, že Andrejka moc mluvná nebyla. A tak jsme většinu času jen mlčely a přemýšlely, nač myslí ta druhá. Několikrát jsem se jí chtěla svěřit s nějakou drobností, nebo se zeptat, jak se jí vede, ale… Když jsem se zeptala, jestli slaví jiné Vánoce než my, rozesmála se a na oplátku se mě trochu posměšně otázala, kolik toho o Romech vím. A protože na to jsem neměla co říci, nechaly jsme mezi sebou znovu proudit hektolitry ticha. V něčem jsme si rozuměly beze slov a v něčem jiném zase byla propast mezi námi příliš široká na překřičení. Z jednoho břehu toho kaňonu jsem se snažila já řvát své otázky, z druhého na mě byly volány odpovědi. Ale než ke mně stihly doletět, odvál je vítr trapnosti a strachu, zda se to patří. A tak se stalo, že v červnu jsme si popřály hezké prázdniny a já toho o ní nevěděla o nic víc, než v září. Víckrát jsem jí neviděla.
Škoda. Něco bych ti totiž chtěla říct, Andrejko. Promiň, že jsem nechtěla chodit nakupovat k Vietnamcům. Že jsem se v metru odtáhla od toho černocha. Že si víc nevážím toho, že mě lidé soudí jen za mé skutky a nemusím zastupovat celou svou rasu.

A prosím, až se někdy znovu setkáme, vyprávěj mi, jak Romové slaví Vánoce. Chci tě poznat.

Kde domov můj?

21. února 2016 v 14:37 | Flavia |  Myslím...
Jak tak hráli z rádia na Nový rok hymnu, problesklo mi hlavou, zda těm jejím (poněkud archaickým) slovům vůbec ''nová'' generace, zastoupená u nás v rodině mým bratrem, porozumí. Skaliny, bory i háje byly zkoušeným kupodivu objasněny na výbornou, nečekaným problémem se zato ukázal být refrén. Ono totiž najít domov není vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled (popřípadě poslech) mohlo zdát.
Samozřejmě, je možné považovat za domov každé místo, kde právě uléháme ke spánku nebo se tam vyskytujeme alespoň den či týden. Tato jednoduchá definice v sobě ovšem skrývá jisté nebezpečí, neboť po čtrnáctidenní dovolené na Lipně, už se necítíte býti hrdým Pražákem křtěným Vltavou a do vlastního bytu na Hradčanech se vracíte jako do hotelu. A co teprve návštěva ciziny! Stačí tři dny ve Španělsku, a po návratu na ruzyňské letiště byste mohli při vyplňování pokutového lístku za špatné parkování podlehnout pokušení imitovat chování býka v koridě. A co teprve až Váš šéf zjistí, že si dopřáváte siestu! Pokud tedy chcete chápat domov tímto způsobem, dovoluji si vás předem varovat před zvýšeným krevním tlakem, stresem a pocitem znechucení, který vás bude provázet při každé cestě do nového "domova".
Zajímavá je rovněž teorie, která naznačuje, že naším domovem má být pevný bod na mapě, označující místo našeho narození, popřípadě pobytu v nejrannější životním období. Tato hypotéza nejspíš vychází z označení vlasti jako země našeho původu a předpokládá, že tam, kde jsme jednou doma byli, budeme už doma navěky. Což začíná být kuriózní ve chvíli, kdy jsme se jako malí přestěhovali na druhý konec zeměkoule, prožili tam padesát let, a když se vás pak někdo zeptá, jestli tu či onu důležitou záležitost s Vámi nemůže probrat u vás doma, pokrčíte rameny a opáčíte, že klidně, ale letenku si musí zaplatit sám. Na čemž račte vidět, že podobné chápání domova může vést až k omylům gigantických rozměrů.

V dnešní době se v hojně diskutuje o problémech bezdomovectví a uprchlictví. Pokud bychom se drželi předchozích vymezení pojmu domov, můžeme s nadhledem prohlásit, že žádný takový problém ve skutečnosti neexistuje, protože místo narození i pobytu je nepochybně zaznamenáno v nějaké úřední listině, kterou česká byrokracie spravuje. Jelikož však lidé, kteří tvrdí, že byli vyrváni ze svých domovů, nejen existují, ale jejich počet neustále narůstá, zdá se, že existuje ještě třetí varianta vnímání domova. Říká se: Všude dobře, doma nejlépe. Nabízí se tedy otázka, kde že je nejlépe. Na to děl zástupce mladé generace v naší famílii, že přeci tam, kde jsme rádi, a kde nás mají rádi. A (nejen) proto, že se říká, že děti a blázni mívají pravdu, bych jeho slova podepsala. Domov je složen z mnoha prvků, jako rodina, přátelé, nebo třeba i kaktus, který jsme dostali k narozeninám, jež nám dávají pocit klidu, bezpečí a lásky. Vytvářet domov je jako skládat puzzle - jeden dílek chybí, už to není ''ono''. Není jednoduché tohle puzzle složit - mnohem lehčí je jej hloupě rozházet.

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."