"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Andrejka

22. února 2016 v 16:06 | Flavia |  Píšu
Tak tam seděla, sama, u posledního stolku u okna. Měla zavřené oči, skloněnou hlavu a mě jí bylo najednou strašně líto. ''Ahoj. ''Zdvihla hlavu ''Ahoj.'' řekla a dívala se na mě pohledem, který se mě tázal, co chci. Ale já mlčela. Sedla jsem si vedle ní a tak jsme mlčely spolu. Cikánka a bílá holka. Čtvrťačky.
Zazvonilo. Vstala jsem a šla ke svému místu před katedrou. Cítila jsem v zádech její oči. Vzala jsem si tašku a vrátila do oslovské lavice. Upřel se na mě udivený výraz mé spolusedící, ptající se co to dělám. Zdvižené obočí přicházející třídní, když mě neviděla na obvyklém místě. Sama nevím, proč jsem to tehdy udělala. Snad soucit. Snad touha poznat neznámé dobrodružství. Snad naivní představa dítěte, že získám kamarádku na život a na smrt. Snad touha po obdivu od někoho, komu jsem se cítila být nadřazená.
Hodina matematiky, rýsujeme. Zlomila si tužku. Stále mlčky jí podávám ořezávátko. Sevře ho v dlani a jako by se spolu s tuhou zlomilo i napětí. Pousmála se a zamumlala své díky. Ten okamžik počítám za začátek našeho zvláštního přátelství. Nebylo založené tak jako mnohá jiná na tisících slov, i pro to, že Andrejka moc mluvná nebyla. A tak jsme většinu času jen mlčely a přemýšlely, nač myslí ta druhá. Několikrát jsem se jí chtěla svěřit s nějakou drobností, nebo se zeptat, jak se jí vede, ale… Když jsem se zeptala, jestli slaví jiné Vánoce než my, rozesmála se a na oplátku se mě trochu posměšně otázala, kolik toho o Romech vím. A protože na to jsem neměla co říci, nechaly jsme mezi sebou znovu proudit hektolitry ticha. V něčem jsme si rozuměly beze slov a v něčem jiném zase byla propast mezi námi příliš široká na překřičení. Z jednoho břehu toho kaňonu jsem se snažila já řvát své otázky, z druhého na mě byly volány odpovědi. Ale než ke mně stihly doletět, odvál je vítr trapnosti a strachu, zda se to patří. A tak se stalo, že v červnu jsme si popřály hezké prázdniny a já toho o ní nevěděla o nic víc, než v září. Víckrát jsem jí neviděla.
Škoda. Něco bych ti totiž chtěla říct, Andrejko. Promiň, že jsem nechtěla chodit nakupovat k Vietnamcům. Že jsem se v metru odtáhla od toho černocha. Že si víc nevážím toho, že mě lidé soudí jen za mé skutky a nemusím zastupovat celou svou rasu.

A prosím, až se někdy znovu setkáme, vyprávěj mi, jak Romové slaví Vánoce. Chci tě poznat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."