"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Porážka

24. dubna 2016 v 15:25 | Flavia |  Píšu
Zadání znělo: povídka álá Isaak Babel. Kdo nečetl jeho Rudou jízdu, nechť se dozví o stylu psaní tohoto spisovatel třeba zde: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/isaak-emmanuelovic-babel/sul-ruda-jizda-a-jine-prozy.html


Porážka


Bylo horko, dusno. Paprsky zapadajícího slunce zvolna pronikaly kouřovým oparem a dopadaly na trosky města. Místní byli zalezlí v ruinách. Ohlušující ticho čas od času přerušilo kosí trylkování. Koně uvázaní u stromů se nehlučně pásli. Oddíl pospával po náročném dni. Mrtví odpočívali stranou hlavního voje, u prázdné ohrady.
Klid byl přerušen výstřelem. Hlídka padla k zemi. V našich řadách propukl zmatek. "Co se děje, do prdele?" zařval Leonid, celý rudý vzteky. "Kterej idiot se to nechal zastřelit? Má štěstí, že je mrtvej, jinak bych ho zabil já. "
Na silnici vběhli psi a sápali se koním po nohou. Ti se plašili a kopali kolem sebe, takže bylo prakticky nemožné na ně vyskočit. Z remízku nedaleko se ozval šramot. Než jsem se otočil, ozvala se rána a výkřik. Boris, nejmladší narukovaný vojáček, kterého jsem poznal, držel v ruce pušku. Z její hlavně se ještě kouřilo. " Díky, Petěrko." Mávl rukou a znovu nabil. Rozhlédl jsem se a s hrůzou zjistil, že jsme obklíčeni. Poláci nás zahnali do pasti. Kruh kolem nás se zužoval. "Do hajzlu," zlomil se Čičarinovi hlas. ''Tak to je konec,'' usmál se smutně Rašilov. Pak to přišlo. Padl první výstřel bitvy. Pak druhý, třetí, přestal jsem je počítat.
Když se nepřátelé stáhli, byla hluboká noc. Hvězdy klidně zářily. Lepin se beze spěchu pohyboval po bojišti a snažil zachraňovat uhasínající lidské životy. Většina přeživších seděla u ohně. Já a několik dalších jsme procházeli táborem a obírali mrtvoly kamarádů.
"Hele, tenhle ještě dejchá," prohodil ke mně velitel. "Kde? Panebože, Borisi!" Přes obličej se Petěrkovi táhla krvavá šmouha. Položil si dlaň na rameno a zkřivil tvář bolestí. Ruku měl zkroucenou a oteklou. Roztrhl jsem mu košili. "Opatrně, blbečku," zasyčel. "Au. Debile, nervi to ze mě takhle. Bolí to."
Kůže pod látkou byla sedřená, rameno bylo rozdrcené. Maso se v záři ohně lesklo a prosvítali jím bělostné úlomky kostí. Otočil jsem Borise na bok. Z hluboké rány táhnoucí se šikmo přes celá záda prýštila rudá, lepkavá krev.
"Dělej. Zkrať to. Zachránil jsem ti život, ne? Chci protislužbu." Díval jsem se na toho osmnáctiletého kluka a nevěděl jsem, co dělat. "Musím pro doktora," prohodil jsem směrem k Čičarinovi. Odcházel jsem pomalu, postupně jsem zrychloval. K lékaři už jsem doběhl. Popadl jsem ho za rameno.
"Lepine, dělej, není čas. Pojď!" "Čas je tady dost relativní, ne?" prohodil výsměšně lékař a obvazoval klidně dál čísi hlavu. "Propána, prosím tě, pospěš si." Dokončil práci, vzal si kufřík a důstojně jako velebný pán šel za mnou k Borisovi. Sklonil jsem se k mladíkovi. "Klid, kamaráde, to bude dobré, už jsme tady". V odpověď se mi však dostalo jen zasténání a nesrozumitelný skřek.
Lepin se dal do ošetřování. Vyčistil mu oděrky, omyl obličej, ale s ramenem nic nedělal. Do hajzlu, pohni, víš, jak ho to musí bolet? Sykl jsem k němu. "Tomu už nepomůžeme. Ztratil moc krve. A plácat desinfekci na mrtvý je moc drahej špás."
"Tak na co čekáš? Nemá to cenu, v tomhle stavu se domů nedostanu. A kdyby- co by dělali s hladovým krkem navíc?"
"Má pravdu. Co budou dělat s válečným invalidou. Zkrať mu to." "Copak můžu zabít někoho, kdo mi zachránil život?" Lepin pokrčil rameny. "Když ne ty, tak někdo jiný. Je to pro jeho dobro."
Raněný zaskuhral. "Napiš mojí mámě. Potěmkinova 12, Moskva. A nenech se zabít, vole. A teď už pal." Zavřel oči. "Ne. Nemůžu. Promiň." Otočil jsem se na podpatku a odcházel jsem k ostatním. Neušel jsem ani pět kroků, když se ozval výstřel.
U ohniště se mlčelo. Pak kdosi vykřikl: "Jsi srábotka." A zanedlouho potom jsem slyšel: "Zasloužil bys smrt." "Jednou tě sežerou krysy, ty hovado." "Jak ses mohl takhle zachovat ke kamarádovi, ty svině?"
"Nechte ho bejt." To přišel Lepin. "Tyhle měkkosrdcatý by nám sem vůbec neměli posílat. Voni to tihle chudáčkové ouřadové blbě snášej." Po chvíli někdo začal zpívat a ostatní se přidali. Seděli jsme tak ještě dobrou hodinu. Pak vyšlo znovu slunce a skrze těžké mraky ozářilo Halič tlumeným světlem.

Nedaleko cesty ležela mladá jalovička s podřezaným hrdlem v kaluži krve. Zabitá mladá matka ležela vedle našich soudruhů. "Myslíš, že umřeli zbytečně?" zeptal jsem se Jakutina. "Bůh ví," řekl a přešlápl z nohy na nohu. "radši nad tím moc nedumej." Kývl ke krávě. "Pojď jí radši stáhnout kůži. Budou z ní dobrý krpce."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis Kurumi Rio OshioDark┼ ┼Nemessis Kurumi Rio OshioDark┼ | Web | 26. ledna 2017 v 11:06 | Reagovat

úžasně napsáno

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."