"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života."

Rozloučení

16. září 2017 v 22:18 | Flavia |  Zachycuji krásu světa
Opatrně pohnula pravým koutkem úst nahoru. Vzápětí pohyb napodobila na druhé straně tváře. Otevřela oči. Úsměv. Vypadá přirozeně? Doufala, že by mohl. Pokládala se konec konců za docela dobrou herečku. Nerada dávala najevo, jak se cítí, neviděla důvod, proč by měl někdo cizí vidět, jak jí doopravdy je. A že tu vnitřní mizérii bylo třeba dnes, stejně jako posledních pár týdnů, dobře maskovat. Paradoxně se zakrývá vztek či nenávist, jakákoli silná emoce lépe, než dlouho přetrvávající smutek a prázdnota. Obočí zkřivené hněvem lze narovnat silou. Slzy deroucí se do očí se vysouší nenápadně jen těžko.


Věnovala zběžný pohled hodinám. Už teď vyráží pozdě. Nevadí. Dnes ne. Obsese být všude o hodinu dřív je dnes potlačena strachem ze setkání, ke kterému má dojít. Není třeba se bát, okřikuje sama sebe a křečovitě zatíná zuby do úsměvu. Vždyť se má vlastně těšit, potká spolužáky, parťáky, přátele, lidi, kteří ji obklopovali uplynulých osm let. Nač ten pocit nervozity?


Ten dlouhý čas je pryč. Skončil. A ecce homo: jistoty jsou v jediném okamžiku pryč. Pryč je třicet známých tváří, které vídala den co den. Pryč jsou vzory a idoly usazené na profesorských židlích. Pryč je vstávání o půl osmé ráno i přebíhání rušných městských tříd. Víckrát nebude čekat na přítelkyni z Vrchlického ulice, aby spolu šly ke (svým způsobem tak krásné) budově gymnázia. Je konec nekonečně dlouhým hodinám německého semináře, táhnoucího se do večerního šera. Je konec.

Obléká kabát a vybíhá ven na ulici. Zastavuje se. Už není dítě. Už nemusí běžet. Bude mít zpoždění, onu akademickou čtvrthodinku. Ale určitě nebude sama. Za chůze se upravuje, zastrkuje vlasy za ucho, trénuje úsměv.


Rozpačité ahoj s prvním z úsměvů této noci věnuje spolužákovi postávajícímu před hospodou. Málem ho nepoznala. Změnili se tak všichni?

Studený vzduch nechává za dveřmi a vchází do salonku. Je jich tu málo. Ale jsou to Oni. Postupně se trousí další. Formální témata jako prázdniny, vysoké školy a seznamovací kurzy se postupně vyčerpávají. Je jí do breku, když si pomyslí, že si nemají co říci. Tak krátko a už o nich neví nic. "Nic" čítající jejich problémy, jejich rodiny, vztahy, zájmy…

Přišly profesorky. Zbožňovaná třídní, která i přes přísnost a náročnost je tak úžasným člověkem. Neméně oblíbená zástupkyně, která je měla jako vlastní a byla vždy na jejich straně. Milovaná češtinářka, která jí nevědomky předala štafetu, člověk, který ani by tušil, suploval jí občas rodiče. Sedí blízko nich a není pomalu schopná slova. Je jí trapně, spolužáci na druhé straně stolu by si jistě poradili lépe. Vždy jim záviděla, jak umí bez ostychu a přesto s respektem vést konverzaci. Mobil zavrní. Spolusedící, milá V. přichází. Konečně. Na chvíli je ticho zažehnáno, nové impulzy roztepávají hovor. A pak, asi po dvou hodinách a půl litru nealkoholického piva se konečně osmělí. Položí jinou než zdvořilostní otázku směrem k pedagogickému sboru. A přijde odpověď. Obsáhlá, upřímná, vtipná. Zaskočena jednoduchostí, s níž lze vyměňovat repliky pokládá vedle vyřčené věty další. A čas plyne, ubíhá, sprintuje.
Chvíli se baví se spolužáky (poprvé v životě bez ostychu, bez předsudků z jejich reakcí a zjišťuje, že jsou vlastně normální, vtipní, že se s nimi dá (minimálně po nějakém tom pivu) vést diskuze vlastně o čemkoli - od filosofie až po společné známé ze základní školy). Skáče v hovoru tu sem, tu tam, připadá si tak pohodlně, že nemyslí na odchod, i když se jedenáctá hodina blíží a lidé se pozvolna vytrácejí do šera a chladna nastávajícího podzimu.
Telefon tiše vyzvání svou pohádku o Champs-Élysée. Něco tak krásného, lehkého a radostného. A přesto zní v tuto chvíli jako gong, do kterého bylo udeřeno pro ukončení světa. Nerada se zvedá, platí útratu a ještě naposledy se vrací za společností do světla a tepla zastrčené místnůstky, kam se sotva všichni vejdou. Vrývá si pohledem dobře známé tváře do paměti. Jen aby nezapomněla.


Loučení. Objímání. Polibky na tvář. M. a jeho šest deci bílého vína způsobující familiérní přátelskost. Potřásání rukou s životním vzorem, přání výdrže, mnoha úspěchů a víra v brzké shledání (o které hned skepticky přemýšlí, zda byla míněna vážně, či šlo jen o zdvořilost. Přiklání se k druhé možnosti. Ale i tak si slíbí, že se bude na školu chodit dívat. Alespoň z dálky. Zamávat těm šedým oknům. Závidět studentům. Postesknout si po učitelích a krásných letech dospívání.)
Zlomený hlas. Poslední pohled. V duchu si nadává. Jak se mohla takhle dojmout!
Sedá do auta na sedadlo spolujezdce. Vyjedou. A začne plakat. Nemůže přestat. Brečí jako malé dítě, nedá se utišit. Neví moc proč, snad má strach ze ztráty jistot, z toho, co přijde, z toho, co už není, z toho, že už některé milé tváře nikdy neuvidí. Možná ze všeho, možná je jen unavená. Ale slzy provází i celý další den. Upršený, zahalený do těžkých šedých mraků.



Je večer, den druhý. Po odpoledním plačtivém maratonu slzy došly. Naše malá abstinentka zapila smutek. Teď má v sobě prázdno. Ještě občas se jí zadrhne slovo v hrdle, ucítí mráz přebíhat po těle. Ale bude dobře. Snad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

"Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter."