painting by S. Nersisqua

"Ecce, homo."


Listopad 2017

Dopis, jenž se mi nepsal lehce

24. listopadu 2017 v 10:52 | Flavia |  Myslím...
Předně prosím promiň, že odpovídám až teď. Nechci se vymlouvat, že nebyl čas. Byl, ale bylo pro mě dost těžké zamyslet se nad touhle otázkou. Přiznávám, cítím se vždy trochu nepříjemně, když mám hovořit o něčem, o čem toho moc nevím.
Tedy. Co já vím o homosexualitě? Skoro nic. Má milovaná (bez ironie!) církev to pořád bere (mýma očima viděno) jako evoluční chybu. Něco, co není přirozené. A zároveň ale plně podepisuji slova papeže Františka, její hlavu a hlas, který říká: "Kdo jsem já, abych soudil?"

Bavila jsem se o tom kdysi s jedním skvělým knězem. Říkal, že skutečně existuje část lidí, kteří jsou "výjimkou" ve vývoji, skutečně jsou homo nebo trans. A pak je to pro ně zlé, protože za to nemohou. Není nic horšího, než je odsuzovat, vždyť za to nemůžou, narodili se tak - a obyčejně s tím mají problémů víc než dost. Ostatně, já věřím v Boha, který večeřel s celníky (= vlastizrádci, vyděrači, korupčníky) a nevěstkami, který nabízel svou lásku, skutečnou sebeobětující lásku úplně všem, i když si ji nezasloužili - tak proč ne homosexuálům, kteří se na něm ničím neprovinili?


Trvám ale na tom, že takových lidí není tolik, jak by se mohlo zdát. Stojím si za tím, že lidé experimentující s něčím tak úžasným, jako je lidská sexualita, si hrají s ohněm. To už za hřích považuji. Proč? Protože je to pohrdnutí svou přirozeností. Něčím, co nám bylo dáno jako obrovský dar. Něčím, co bychom si měli chránit a zacházet s tím velmi rozumně, protože se vystavujeme riziku, že když někdo zraní náš intimní život, bude to bolet mnohem více než zranění na těle. Jako každé zranění duše se i tohle zarývá mnohem hlouběji - a zanechává (pokud se vůbec zhojí) ošklivé šrámy. Takže, sečteno a podtrženo - neodsuzuji žádné lidi (nebo se o tom alespoň snažím :D), ani homosexuály "přirozené", ani ty experimentující - ať už kvůli módě, přátelům, touze po změně a originalitě. Ale to druhé považuji za nešťastné - už kvůli nim samým. A udělám, co je v mé moci, abych jim ukázala, že tudy cesta k sebepoznání nevede. Nejsem učený teolog - nečetla jsem ty správné knihy, ani nehovořila s moudrými lidmi, neposkytnu moudrou radu. Ale můžu jim všem říct, že je mám ráda, jako každého člověka. Může je obejmout, říct jim, že jsou skvělí bráchové a sestry v Kristu. Že si cením všech jejich vlastností a když je nepřijme svět, On je přijme určitě takové, jací jsou. Ostatně, my křesťané nejsme mnohdy lepší, i my máme své problémy - a naší jedinou výhodou (a zároveň zavazující povinností) je, že známe Pána a nějak matně tušíme, co chce, kam nás vede.

Ještě pár slov. Existují různé problémy s homosexualitou spojené. Adopce dětí. Jsem pro v případech, kdy hrozí ústavní výchova. Stavím výše lásku nad povinnost. Sňatky. Nezlob se, ale to zatím ne. Proti partnerství nic nemám, ale nejsem pro zrovnoprávnění svazku, který nemůže dát potomka, který není "přirozený", se svatbou páru tradičního. Ale přiznávám, zde si nejsem jistá.



Co mě ale trápí nejvíc, to je "vyvyšování" LGBT komunity nad heterosexuální jedince. Mám trochu pocit, jako když vegetariáni a vegani mají potřebu sdělovat svou dietu každému místo pozdravu. Nemám problém s tím, přiznat jim práva, ale oslavovat to? Vyhrazovat se třeba proti pochodu pro rodinu (který je jen tichou opozicí?) Barvičky, masky - čiší z toho lacinost přesvědčování "pojďte, přidejte se k nám, jsme boží, free a happy". A to je to, o čem jsem již mluvila. Výzva k experimentům, kterou nepovažuji za zdravou - a už vůbec ne přínosnou. Nač slavit, že je někdo jiný? Vždyť to je stejné, jako bychom slavili den rudé a žluté kůže, den hnědých a blond vlasů… Každý jsme jiný, není třeba kolem toho dělat aféru. Mějme se rádi - nehledě na pohlaví. A prokažme těm "druhým" svou úctu tím, že jim necháme prostor, bez komentování jejich orientace.
Nepřesvědčujme. Milujme.

„Co je podstata křesťanství?“

24. listopadu 2017 v 10:24 | Flavia |  Myslím...
To je pro nás křesťany těžká otázka. Nebo si alespoň myslím, že by měla být. Už proto, že odpověď na ni by měla být okamžitá, snadná a prostá - a přece je to velmi nesnadné: copak můžeš (natož) několika slovy poskytnout vysvětlení Boha? Protože, milý nevěřící příteli, Bůh je ten, v koho věříme. Ale chceš vědět, kdo je Bůh. Chápu. No, pokud bych měla skutečně říct úplně první ideu, jež mě napadla - pak tedy budiž podstatou křesťanství láska. Proč?

V jedné písničce se zpívá, že Pán nabízí lásku tak, aby přijal celý svět. Toho bych se ráda chvíli podržela. Myslím totiž, že je plně vystihující. Láska totiž není jen fyzická přitažlivost (ostatně, já myslím, že fyzická přitažlivost nemá s pravou láskou moc společného, ale o tom někdy jindy) mezi mužem a ženou, ale je to i ideální podstata vztahu mezi přáteli, rodiči a dětmi, učiteli a žáky - a mezi tebou, jako člověkem, a Bohem. Láska totiž v sobě obsahuje mnoho dalších slov, která slýcháme v chrámu, čteme v Bibli, při troše štěstí vídáme v našem životě.


"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne."
1Kor 13, 1-8
Copak existuje lepší definice? Podívej, představ si, že náš Bůh je tvůj táta. Ne otec, tatínek. Ten, který ti dal život - skutečný život, dal ti tvou duši. Věděl o tom, že přijdeš, a miloval tě dříve, než jsi se narodil, tak, jak jen může rodič milovat své dítě. A když jsi se narodil, zamiloval se do tebe znovu, šíleně a úplně, dal by ti všechno, co jen má. Když máš někoho rád, říkáš, že bys za něj dal život. Myslíš to vážně? Náš taťka jo. Vzal na sebe podobu tebe a odžil si i život člověka. Měl rodiče, kamarády, svoji partu, chodil na puťáky, účastnil se bujarých oslav. Byl jako ty. Jen byl prostě Bůh. Ptáš se, jak je možné, že to lidé nepoznali, když se přece určitě choval jinak, když nikdy nehřešil, neměl žádné slabosti? Odpovím ti otázkou. Bůh se nějak ukazuje v každém z nás. Nejen v tobě, ale i v tvé sousedce, spolužákovi, chlapíkovi, co u vás ve městě uklízí ulice. Ty v nich vidíš Pána, Spasitele, nekonečně dobrého, toho, kterému vděčíš za všechno?


To je totiž jediné, co po nás Bůh chce. Abychom měli rádi jeho, své bližní a sami sebe. Tak, jako on má rád nás. Chce, abychom odpouštěli, rozdávali, sdíleli, přáli, soucítili, pomáhali… Abychom byli jeho skutečnými dětmi. Ale protože nás má opravdu rád, nechce si svou vůli vynucovat - naopak nám dal plně svobodnou vůli. Nikdy nás ale nenechá samotné. Ví, jak těžké je pro člověka rozhodovat se pro dobro, překonávat pokušení, a tak je vždy ochotný nám pomoci. Je tu pro nás každou vteřinu našeho života. Vždy má připravenou lékárničku s desinfekcí na rozbitá kolena, která si natlučeme, když mermomocí chceme běžet mimo stezku do božího království. Je jako GPS - vždycky znovu přepočítává, když se odchýlíme z cesty, kterou nám vybral a která by bývala pro nás nejlepší.

Sedím na kafi s kamarádkou a ptám se: v čem je podstata křesťanství? V co věříš?
"Pro mě je křesťanství hlavně možnost se o někoho opřít. Kdykoli, i když už nevěřím ani sama sobě. Vím, že On je se mnou a absolutně mě podporuje."

Mlčky usrkáváme horkou čokoládu. Křesťanství je v první řadě náboženství lásky.

Ježíš: silák nebo ňouma? Aneb o Božím umění slučovacího poměru

8. listopadu 2017 v 19:44 | Flavia |  Myslím...

Jeden můj oblíbený kněz mi nedávno připomněl, že víra v nás je jako Ježíš sám. Síla, zářící ze Syna Božího, který přemohl smrt, který je odhodlaný, všemohoucí, vševědoucí. Ježíš, který je Spasitelem, o kterého se vždycky můžeme opřít, který nikdy neumdlévá.
Ale plamínek víry v nás se někdy jenom třepotá, je jako malé křehké dítě, které potřebuje chránit, živit, milovat.

Přesně na tohle jsem si vzpomněla, když jsem ten článek (http://www.vira.cz/Texty/Tema-tydne/Jezis-sladkej-nouma.html) četla.
Když jsem byla malá, byl pro mě Bůh hlavně "táta". Prostě milující tatínek, papá, který mě utěšoval, když jsem se bála, který mě chránil a opatroval, byl se mnou úplně všude - i ve tmě během noční hlídky na táboře. Viděla jsem ho všude - ve stromech - byly vznešené, ohromné, čisté a mířily k nebi, v horách, které mi ukázaly, jak moc malé stvoření člověk je… Když jsem něco vyvedla, nikdy nekřičel (narozdíl od našich :)), ale bylo mi to stejně strašně líto. Ty přesmutné oči na kříži. Takové trestání "učitele učitelem", že on trpí za mé chyby, se mi zdálo strašně nespravedlivé.
Pak se stal postupně mým nejbližším přítelem. Asi to znáš, ten pocit, když přemýšlíš, zda má vůbec cenu dělat něco jiného, než být s ním. Povídala jsem si s ním, představovala si, že večer sedí na mé posteli a usmívá se na mě, když mu vyprávím o svém dni, o radostech s úsměvem, o starostech s výčitkou. Hldil mě po vlasech, když jsem byla smutná, uměl trpělivě naslouchat. Vždy tu byl a je pro mě, každou vteřinu mého života, je plný pochopení, lásky, vždy ochotný mě obejmout a začít se mnou znovu.
Třeba jednou, pokud mi bude souzeno být matkou, pochopím ještě lépe, jakým dítětem je Ježíš v mém srdci. Jak moc I on touží po mé lásce, ochraně, důvěře. A naopak - jak Bůh miluje mě, své dítě, kolik pochopení a lásky mu dlužím já.
Ježíš roste s námi - v nás. Umí být malým křehkým dítětem I pohádkovým rytířem v plné zbroji, bez bázně a hany.

Teď budu zase poněkud odvážná ve svých výrocích já. Myslím, že Ježíš je - jak je řečeno - "ňouma". Jak jinak chceš nazvat člověka, který by se pro tebe rozdal, který by ti dal všechno co má, sebe, svou lásku, i když jsi ho tolikrát odmítl? Vždyť očima našeho světa je to naprostá blbost. Na tak zamilovaného člověka, jako je Ježíš do nás, bychom se dnes dívali jako na truhlíka, ťuldu - ale přesto bychom se v duchu pousmáli - a snad mu I trošku záviděli tu jeho bezvýhradnou oddanost, bezprostřednost, naivní důvěru, a chtěli být alespoň na okamžik jako On.
Ano, tak nějak mi to z předchozích řádků vyplývá. Buďmě ňoumové! Rozdejmě se pro Pána v našich bližních. Nečekejme nic a dávejme všechno (já vím, hovoří se o tom lehce, ale jak těžké je uskutečnění, když musíme přemáhat sobectví, lenost, pokušení…) Odevzdejme svůj život plně do rukou Hospodina. Nebojme se!
Protože takový ňouma, ten je vlastně strašně silný. Paradox? Nemyslím. Ježíš není jen slabý, nebo jen silný. Je obé - a to do krajnosti. Je nejsilnější, když se o něj potřebujeme opřít, je natolik silný, že nás přenese přes nejtěží období našeho života. Je to Bůh, který vyvedl Izrael a utopil jeho nepřátele, ten, který zničil Sodomu, ten, jenž nás provází Starým zákonem jako Spravedlivý.
A přece - je natolik "slabý" jak jen může být milující rodič k svému děťátku. Položil za něj vlastní život, podrobil se hanbě, týrání, šikaně, nenávisti, jen aby svým dokázal, jak moc je má rád. Jsme Boží slabostí.

"Copak může matka zapomenout na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hleď, vyryl jsem si tě do dlaní."


Amen.
"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.