painting by S. Nersisqua

"Ecce, homo."


Ježíš: silák nebo ňouma? Aneb o Božím umění slučovacího poměru

8. listopadu 2017 v 19:44 | Flavia |  Myslím...

Jeden můj oblíbený kněz mi nedávno připomněl, že víra v nás je jako Ježíš sám. Síla, zářící ze Syna Božího, který přemohl smrt, který je odhodlaný, všemohoucí, vševědoucí. Ježíš, který je Spasitelem, o kterého se vždycky můžeme opřít, který nikdy neumdlévá.
Ale plamínek víry v nás se někdy jenom třepotá, je jako malé křehké dítě, které potřebuje chránit, živit, milovat.

Přesně na tohle jsem si vzpomněla, když jsem ten článek (http://www.vira.cz/Texty/Tema-tydne/Jezis-sladkej-nouma.html) četla.
Když jsem byla malá, byl pro mě Bůh hlavně "táta". Prostě milující tatínek, papá, který mě utěšoval, když jsem se bála, který mě chránil a opatroval, byl se mnou úplně všude - i ve tmě během noční hlídky na táboře. Viděla jsem ho všude - ve stromech - byly vznešené, ohromné, čisté a mířily k nebi, v horách, které mi ukázaly, jak moc malé stvoření člověk je… Když jsem něco vyvedla, nikdy nekřičel (narozdíl od našich :)), ale bylo mi to stejně strašně líto. Ty přesmutné oči na kříži. Takové trestání "učitele učitelem", že on trpí za mé chyby, se mi zdálo strašně nespravedlivé.
Pak se stal postupně mým nejbližším přítelem. Asi to znáš, ten pocit, když přemýšlíš, zda má vůbec cenu dělat něco jiného, než být s ním. Povídala jsem si s ním, představovala si, že večer sedí na mé posteli a usmívá se na mě, když mu vyprávím o svém dni, o radostech s úsměvem, o starostech s výčitkou. Hldil mě po vlasech, když jsem byla smutná, uměl trpělivě naslouchat. Vždy tu byl a je pro mě, každou vteřinu mého života, je plný pochopení, lásky, vždy ochotný mě obejmout a začít se mnou znovu.
Třeba jednou, pokud mi bude souzeno být matkou, pochopím ještě lépe, jakým dítětem je Ježíš v mém srdci. Jak moc I on touží po mé lásce, ochraně, důvěře. A naopak - jak Bůh miluje mě, své dítě, kolik pochopení a lásky mu dlužím já.
Ježíš roste s námi - v nás. Umí být malým křehkým dítětem I pohádkovým rytířem v plné zbroji, bez bázně a hany.

Teď budu zase poněkud odvážná ve svých výrocích já. Myslím, že Ježíš je - jak je řečeno - "ňouma". Jak jinak chceš nazvat člověka, který by se pro tebe rozdal, který by ti dal všechno co má, sebe, svou lásku, i když jsi ho tolikrát odmítl? Vždyť očima našeho světa je to naprostá blbost. Na tak zamilovaného člověka, jako je Ježíš do nás, bychom se dnes dívali jako na truhlíka, ťuldu - ale přesto bychom se v duchu pousmáli - a snad mu I trošku záviděli tu jeho bezvýhradnou oddanost, bezprostřednost, naivní důvěru, a chtěli být alespoň na okamžik jako On.
Ano, tak nějak mi to z předchozích řádků vyplývá. Buďmě ňoumové! Rozdejmě se pro Pána v našich bližních. Nečekejme nic a dávejme všechno (já vím, hovoří se o tom lehce, ale jak těžké je uskutečnění, když musíme přemáhat sobectví, lenost, pokušení…) Odevzdejme svůj život plně do rukou Hospodina. Nebojme se!
Protože takový ňouma, ten je vlastně strašně silný. Paradox? Nemyslím. Ježíš není jen slabý, nebo jen silný. Je obé - a to do krajnosti. Je nejsilnější, když se o něj potřebujeme opřít, je natolik silný, že nás přenese přes nejtěží období našeho života. Je to Bůh, který vyvedl Izrael a utopil jeho nepřátele, ten, který zničil Sodomu, ten, jenž nás provází Starým zákonem jako Spravedlivý.
A přece - je natolik "slabý" jak jen může být milující rodič k svému děťátku. Položil za něj vlastní život, podrobil se hanbě, týrání, šikaně, nenávisti, jen aby svým dokázal, jak moc je má rád. Jsme Boží slabostí.

"Copak může matka zapomenout na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hleď, vyryl jsem si tě do dlaní."


Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.