painting by S. Nersisqua

"Ecce, homo."


Březen 2018

Strach

24. března 2018 v 14:03 | Flavia |  Myslím...
Tohle je přiznání. Příběh mého života. Dlouhý, nezáživný, nepřekvapí ani nenadchne. Kdo čeká bondovku, bude zklamán. Ale pokud bych alespoň jedinému člověku pomohla, splnila jsem úkol. Úkol člověka, úkol lidství.

Jsem zbabělec. Přiznávám to hned na úvod, aby nedošlo k nedorozumění. Už několik měsíců sbírám odvahu vypsat se ze svého vztahu ke strachu - a pořád to odkládám. Bojím se přiznat nahlas, že jsem slaboch. Bábovka, která nemá žádný důvod k obavám a tak se třese před strachem samotným. Nechci pro sebe a své chování hledat omluvu. Ale tajně doufám, že v tom nejsem sama. A že pokud si tu mou zpověď přečte někdo, kdo má podobný problém, třeba mu to napoví, co dělat. Protože já jsem (i díky svému okolí) začala hledáním cesty ven docela brzy - a dopadlo to dobře. Nicméně stačilo málo a skončilo by to třeba jinak...

Zapoměňte na chvíli na vzletný styl. Miluji kouzlit se slovy, dotýkat se něžně staveb vět, ze kterých vám před očima roste město příběhu. Ráda se zabíhám v uličkách podhradí, kladu před sebe do bláta dlažební kostky diskurzu a stoupám výš a výš, pod sebou celý Minas Tirith ze slov. Dnes nemám sílu si hrát. Každá fráze, každé písmeno se na klávesnici rodí pomalu a bolestivě, zběsile mažu každou druhou formulaci a hledám pracně přesnější a výstižnější slova, která ale nenalézám.

Strach.
Byl po mnoho let mým dobrým přítelem. Nepatřím mezi dobrodruhy, osypky mám již ze samotného slova adrenalin. Byla jsem holčička, která si hrála s panenkami, ráda nosila sukně a růžovou barvu, zbožňovala, když jí někdo pěkně učesal. Místo běhání veku si raději četala a kreslila. I když má výchova nebyla taková, jakou bych si byla tehdy přála (sukní jsem moc neměla a doma mi učesali maximálně culík), vzpomínám na dětství moc ráda. Měla jsem všechno, na co má dítě nárok.

Vyrůstala jsem dlouho sama. Měla jsem mít sourozence, ale o tom, proč nakonec nepřišel, se doma nemluvilo. Až když mi bylo sedm, narodil se bráška. Strašně jsem žárlila, pozornost rodičů se upnula hlavně na něj (tedy, tak mi to tehdy přišlo) a jako jedináček jsem to nemohla překousnout. Nebyla jsem zvyklá být sama. Chození do školky jsem obrečela, dva týdny u babičky o prázdninách byla muka.
Školu jsem měla ráda, ne kvůli dětem (pořád jen hloupě žvatlaly), ale kvůli učitelkám, kterým jsem se snažila zavděčit. Na rozdíl od ukřičených, zlobivých dětí byly upravené, rozumné, poslouchaly mne...
S bráchou nemáme tradiční sourozenecký vztah. Byla jsem tlačena do role zodpovědné sestry, která mohla za každý průšvih, zatím co "milášek" (tak jsem mu říkala ve chvílích, kdy mi lezl na nervy - a říkám mu tak do dneška, jen se ze skryté nadávky stalo přátelské škádlení) byl vždy čistý jako lilie.
Nevím. Dost možná to bylo jinak. Ale mé vzpomínky na chvíle prvních pubertálních let nepatří mezi mé nejoblíbenější. Ve třetí třídě mě poslali doktoři do lázní na druhém konci republiky. Na měsíc. Bez rodičů. Patřila jsem tam mezi nejmladší. Ostatní holky z pokoje chodily večer "pařit" a dostávaly pusy od kluků, já přečetla půlku naší městské knihovny, ze které mi naši v sobotu přiváželi čtivo. Byla jsem divná. A libovala jsem si v tom.

Ale už tehdy tam ve mně byl. Červ, který hlodal. Strach. O mně, zda to zvládnu. O rodinu, aby se jim něco nepřihodilo, abych nezůstala sama. Časem se to stupňovalo. Pokaždé, když jsem slyšela sanitku, bála jsem se, zda se našim něco nestalo. To už mi nebylo devět, ale patnáct. Strach přetrvával.
Vymezoval mi jasně daný bezpečný prostor, kde se mám pohybovat, aby se mi nic nestalo. Pravidla naší hry byla jednoduchá. Budu opatrná, dospělá, a nic se mi nestane. A tak jsem nikdy nepila alkohol, nekouřila, nenosila podpatky a minisukně (prevence proti znásilnění, říkali doma). Nechodila jsem po deváté večer z domu, neměla jsem kluka, v noci jsem si vždy po cestě ze schodů rozsvicela, na ulicích jsem nenosila sluchátka, aby mě nesmetlo auto, naučila jsem se nosit s sebou neustále vše, co bych teoreticky mohla potřebovat - rukavicemi počínaje, dlažební kostkou konče. Co na tom, že jsem si málem zničila od těžkého batohu záda.
Fakt je, že se mi nikdy nic nestalo. Rozhodně ne nic vážného. Žila jsem opatrný život v komfortní zóně. Ale smyčka strachu se postupně utahovala.

Vždy jsem byla cílevědomá. Chtěla jsem se líbit, zavděčit, být ta, na kterou rodiče budou pyšní. Být lepší než někdo. Nebýt průměrná. Ještě na nižším stupuni gymnázia se mi dařilo mít slušné sebevědomí. Žertovat na svůj účet, nebrat si špatné známky, z občasných posměšků ostatních si nic nedělat.
Ve škole jsem patřila sice ke střednímu proudu, nebyla jsem nejlepší, jak jsem si vysnila, ale pubertální hormony mě povznášely. Doma to bylo horší. Tatínek pracoval do večera a dny jsem trávila s maminkou a bráchou. Předesílám, že je miluji a dala bych za ně život. Jsou mi nade vše drazí. Ale jemné a podle nich neškodné poznámky se mi vryly do podvědomí a dodnes bolí. Hromadoilo se to. Jsi tlustá, zatáhni to břicho. Neumíš zpívat. Neumíš pískat. Máš velký nos a vyysoké čelo, nos ofinu.
Nepořádnost. Lenost. Baculaté prsty. Mluvím moc nahlas. Chodím moc rychle. Jsem neohleduplná. Nemám je ráda, když se chovám takhle.
A vzápětí se vždy dodalo: "Podívej se na ssestřenice, jak to ony dovedou lépe."
Kompenzace na sebe nenechala dlouho čekat. Naučila jsem se tvářit, že mi nic z toho nevadí. Jako bych neposlouchala. Jedním uchem tam, druhým ven. Neslyším, neubližuje mi to. I když některé jizvy budu mít v sobě napořád. Třeba jak mě babička rozplakala, když mi před nejlepší kamarádkou,která u nás přespávala, řekla, že vypadám jako bych tu slečnu snědla. (Od té doby žádná přítelkyně přes noc nezůstala. Neriskla jsem to ponížení znova.)

Někdy v té době mají počátky mé problémy s jídlem. Věděla jsem, že anorexie a bulimie je blbost, která mi zničí zdraví. Navíc, měla jsem nechat rodinu vyhrát a zhubnout? To nikdy. A tak jsem se naopak začala jídlem utěšovat. Tabulka čokolády na žal nebyl problém. A čím víc mi okolí dávalo svou nespokojenost s mou váhou najevo, tím víc jsem jedla. Úšklebky doktorky na endokrinologii mi přeměnily v peklo i návštěvu mých milovaných nemocnic.
Zároveň jsem se naučila být na sebe tvrdá. Vybrala jsem si obory, které mě bavily, měla jsem pro ně talent - a rozhodla jsem se, že v nich budu nejlepší, že vyniknu, že jim všem ukážu. Šlo to. Velký vliv na to měla i má češtinářka, osoba s dobrým srdcem a smyslem pro humor, která nás nikdy nesrovnávala. Naopak dovedla ocenit snahu, věnované úsilí a slušný výsledek.
Nebyla bych to ale já, abych si z dobrého neupletla na sebe bič. Kladla jsem na sebe poměrně slušné nároky - přičemž jeden byl hlavní. Nezklamat. Sebe, rodiče, profesory. Udělat maturitu s nejlepšími známkami. Osamostatnit se. Dostat se na všechny školy, kam se přihlásím.
Už po septimě jsem odletěla sama na dva týdny do Irska učit se anglicky. Metoda učení ve stylu hození neplavce do ledového rybníka a motivačního výkřiku "plav". Má oblíbená. Vysloužila jsem si konečně obdiv celé rodiny, tohle ještě nikdo neudělal. Místo zaslouženého pocitu sebeuznání jsem ale byla spíš rozhozená. Zvládla jsem a to, pravda, ale cítila jsem, že to není ono. Že ještě chci zůstat v Čechách, ve sladké domovině.
Přišel maturitní ročník. Udělala jsem napoprvé zkoušky v autoškole (auta nesnáším, bojím se jich, ale přece nebudu jiná, divná). Ale ze stresu jsem dostala mononukleózu. V červnu jsem odmaturovala, byla biřmovaná, dostala se na všechny obory, kam jsem se hlásila. Našla jsem si slušně pracenou brigádu. Co na tom, že byla ve skladu, v nepřátelském prostředí lidí i alergenů, hlavně, že jsem porazila sestřenici, co se výplatní pásky týče.
Nakonec jsem odjela znovu na jazykový kurz, tentokrát do Vídně. Už tam jsem cítila, že hranice strachu, úzkostí, dosahuje vrcholu. Že už nemůžu, že se z toho zblázním.

Zvládla jsem to, jak jinak. Ale přijela jsem domů a tělo to nevydrželo. Zhroutila jsem se. Brečela jsem vždycky často, ale tentokrát si toho všimla i rodina. Stačilo mi maloučko. Zmínka o staré škole, o novém studentském životě, o spolužácích, o rodině, o cizině, o domovině, o pohádkách...
Když jsme měla volno, ležela jsem v posteli a plakala jsem. Nakonec i zcela bez důvodu. Před známými jsem se musela přetvařovat, ale bylo mi z toho zle. Fyzicky. Zhubla jsem. Neměla jsem sílu vůbec na nic. Chtěla jsem jen aby mě neustále někdo objímal, říkal mi, že mě má rád, ale stejně jsem tomu nnevěřila.
Rodiče měli pochopení. Našli si čas na nastavení ramena a přátelské věty. Ale když se stav nelepšil, přišlo občas i popíchnutí, že jsem hysterická. Že dělám zbytečné scény, když mi nikdo nic nedělá. Musím se naučit ovládat.

Nevím, jak velkou váhu to nese, ale z obou stran si nesu genetické zatížení, co se nervové lability týče. Kořeny sahají hlouběji do minulosti. Ostatně, někdy mě strašili historkou, jak se prapraděda opil a v hazardu prodal statek. Nicméně, chci jen říci, že jsem vyrůstala s tím, že antidepresiva jsou lék, který zabírá. Tedy, lék... Spíš berlička.
Lidé v depresích, ti nejsou nemocní, jsou jen neschopní, slabí. Takový pohled jsem si nesla s sebou. Z knih, z historek, z vyprávění, z hloupých poznámek, ulovených mezi lidmi.
Když mi naši naši navrhli návštěvu psychiatrie, okamžitě jsem odmítla. Nejsem cvok. Co kdyby to někdo zjistil? Co by tomu řekli lidi? Budou na mě koukat jako na chudáčka, což nesnáším? Nebo jako na nebezpečného blázna - a budou se mi vyhýbat?
(Jako malá jsem byla u psycholožky. Jen jednou, kvůli problémům v rodině. A to individuum mi tehdy potvrdilo obecný předsudek, že věštkyně Jolanda a tihle pseudodoktoři jsou jedna verbež. Dnes vím své a psychologů si vážím, mají můj obdiv. Jen asi pořád záleží na tom, na koho natrefíte...)

Blížím se k závěru. Můžete skončit. Promiňte, že jsem zabírala váš čas. Jen ještě posledních pár slov.

Týden před adaptačním kurzem jsem si uvědomila, že další síly nemám. Není co ztratit. A mám-li univerzitu zakončit s červeným diplomem jako tatíček, budu potřebovat víc, než jen odhodlání.
První návštěva na psychiatrii mi přinesla antidepresiva a radu, že mám malé sebevědomí, mám se tedy každý den alespoň jednou pochválit. Hahaha. Ne. Nedokážu to. Ještě pořád ne.
Na dalších sezeních se rozebírá můj život do hloubky a já musím mluvit o problémech, které mě bolí k slzám. Pomáhá to. Snad. Trochu. Snažím se přijmout taková, jaká jsem.

Ač mám ráda ukončené příběhy s jasnou tečkou na konci a mým oblíbeným žánrem jsou humoristické romány, tomuto příběhu závěr chybí. Bojuji dál. Zase se snažím komentáře a poznámky na svou postavu a chování ztlumit, nebrat si je. Učím se být na sebe pyšná. Být zase v samotě, jen sama se sebou. Číst knihy, plést, koukat na filmy, sportovat, vařit, jíst, spát. Odpočívat. Ne všechno mi vždycky jde, ale i snaha se počítá...

Nikdy jsem nedošla tak daleko, abych uvažovala o sebevraždě, v tom mi pomohla víra v Boha. Ale úvahám o smyslu bytí, rozdílu života a Života jsem se nevyhnula. Měla jsem štěstí, že má racionální část vyhrála vnitřní soupeření s iracionálním pocitem marnosti a já si na psychiatrii došla. Ne každý ale vyrůstá v prostředí, kde se tenhle typ lékařství nepovažuje za šarlatánství.
Ale věřte nebo ne, oni skutečně umí pomoct. Cesta z chronickým úzkostí a depresí je dlouhá a bude to jen na vás. Prášky vás nenapraví úplně. Budete pracovat sami se sebou - a sama vím, že to je strašně těžké. Psychiatři a jejich léky vám ale pomohou dostat se z nejhoršího, abyste se na ten vnitřní boj vůbec mohli připravit, postavit se v ringu na nohy. Jen se na ně obraťte dřív, než bude pozdě.
Přikládám kontakt. Neboj se.
"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.