painting by S. Nersisqua

"Ecce, homo."


Noc mezi hvězdami

27. září 2018 v 10:02 | Flavia |  Glosuji
Marně čekám na chvíli, kdy přestanu hledět při cestách letadlem z okénka.

Dospělí lidé sedí zabořeni v sedačkách a čtou tisk, knihu, nebo v případě plebsu poslouchají alespoň hudbu, v lepším případě klasickou. Děti zajímá svět venku jenom chvíli, za okamžik už svou pozornost věnují zábavě více akční, jídlem počínaje, okopáváním protější sedačky konče. I můj pubertální bratr už vzdal boj o místo na sedadlech A a F a spokojí se s uličkou. Vyvalené slzící oči připoutané k mobilní obrazovce. Bude z něj dospělec. Brzy.

Tolikrát jsem viděla letadlo vzlétat a klesat, a stejně se nemohu pohledů, které se tu naskýtají, nabažit. Nejraději cestuji v noci. Samotný západ slunce nad mraky mne pokaždé uvědomění si maličkosti v paprscích západu hořící a mizící planety. A co teprve pak. Přilepena na studený ušmudlaný plast hledím do tmy. S dětskou radostí přechází mé zraky z kalné černě moře na pevninu. Všimli jste si vůbec někd , jak je pevnina pevná? Je křehká a zemitá jako kvalitní švýcarská čokoláda, ta, co je tak hořká, drahá a prodává se v tenoučkých tabulkách obalených staniolem a tvrdým papírem. A je tak příjemně jistá, ve své okem pozorované nehybnosti, stálosti. Hledám na ní pavučinky světla. Vybavuje se mi pohádky o té princezně, co měla na čele znamení hvězdy a přes ramena myší kožíšek. O té, co si pro oddálení nechtěné svatby poručila šaty jako večerní oblohu. Tak totiž vypadá obydlená pevnina z nočních nebes. Jako černý samet, protkaný stříbrnými, zlatými a měděnými drátky. Města jsou drahokamy, souhvězdí, stříbrná srdíčka z pouti i srdce tepoucí, poprašek třpytivého prachu uvázlého mezi vlákny, pavoučci pro štěstí uvázlí na své síti orosené krůpějemi večerní rosy při částečném zatmění. Cesty nejsou pouliční dámy ani tepny, jsou to Gilgamešovy hradby, žilky na listech květiny ze zahrady Semiramidiny.

Ocelový pták se chvílemi zaklepe pod náporem větru, který tam dole coby tornádo vyvrací z půdy kořeny stromů. Tady nahoře je klid. Hučení motorů burácí jako vodopády, tříštící se na skalách a ztrácející se v kolísavém rychlém toku pod závějí pěny.

Malá mraveniště se přibližují, pomaloučku, jako když stará vetchá ruka přikládá lupu k papíru. Z abstraktních skvrn vrhnutých na plátno štětcem nejvyššího umělce se stávají v očích člověka známá místa, byť stále zakrytá pokrývkou ze smutečního saténu.
Mezi peříčky šatu černé labutě prosvítá první ranní paprsek. Jako jezdec zipu otvírá cestu novému dni. Z obzoru světla cválá malý bílý koníček.
Z oparu mlhy vystupuje matka tisíců.
Praha.
Jsme doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme.
V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.